30 Cdo 1445/2016 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1445/2016-105ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Opletalova 608/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 195/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 21 Co 296/2015-89, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 21 Co 296/2015-89, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2015, č. j. 28 C 195/2014-65, se ve výrocích, v nichž byla žaloba co do částky 60 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, jakož i ve výrocích o náhradách nákladů řízení před těmito soudy, zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se na žalované domáhá zaplacení částky 81 667 Kč s příslušenstvím jednak jako přiměřeného zadostiučinění (ve výši 60 000 Kč s příslušenstvím) za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení proti mladistvému vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Tm 13/2009, jednak jako náhrady škody představované náklady právního zastoupení (ve výši 21 667 Kč s příslušenstvím) vynaloženými v souvislosti s rozhodnutími soudů v posuzovaném řízení, jež byla dovolacím soudem zrušena. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 3. 2015, č. j. 28 C 195/2014-65, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 13. 11. 2008 bylo proti žalobci jako mladistvému zahájeno stíhání pro provinění křivého obvinění, křivé výpovědi a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Okresní soud v Ostravě ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 22. 6. 2009, jímž žalobce uznal vinným ze spáchání všech shora uvedených provinění. Ve věci následně rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který rozsudek okresního soudu zrušil a ve věci nově rozhodl. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž usnesením ze dne 15. 10. 2010 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. V průběhu nového řízení před Okresním soudem v Ostravě žalobce opakovaně požádal o bezplatnou obhajobu, vznesl námitku podjatosti soudce a navrhl, aby byl doplněn protokol z hlavního líčení konaného dne 24. 6. 2011; o stížnostech proti rozhodnutím o těchto návrzích žalobce rozhodoval Krajský soud v Ostravě. V hlavním líčení před Okresním soudem v Ostravě bylo vyslechnuto několik svědků a tři znalci z oboru zdravotnictví, resp. psychologie. V jednom případě bylo hlavní líčení odročeno z důvodu, že se k němu nedostavil žalobce. Okresní soud v Ostravě rozhodl ve věci opětovně rozsudkem ze dne 2. 10. 2012, jímž uznal žalobce vinným z provinění křivého obvinění a křivé výpovědi, pro skutek kvalifikovaný jako provinění nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů byla věc postoupena k projednání správním orgánem jako přestupek. Proti rozsudku okresního soudu žalobce podal dne 31. 11. 2012 odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě; veřejná zasedání nařízená krajským soudem ve dnech 20. 5. 2013 a 22. 7. 2013 musela být odročena, neboť se k nim žalobce nedostavil. Krajský soud v Ostravě doplnil dokazování a dne 6. 9. 2013 vyhlásil rozsudek, kterým zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2012 a žalobce nově uznal vinným proviněním křivého obvinění a křivé výpovědi, za což mu uložil úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 4. 2014 odmítl. V souvislosti s provedenými úkony právní služby vyúčtovala právní zástupkyně žalobce náklady obhajoby částkou 21 667 Kč. 4. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že posuzované řízení trvalo čtyři roky, pět měsíců a dvacet pět dnů, přičemž délka řízení byla zapříčiněna skutkovou a procesní složitostí věci a částečně také chováním žalobce. Z hlediska významu řízení pro žalobce soud prvního stupně zohlednil, že „žalobce se do postavení odsouzeného dostal pouze a výhradně z důvodu [své] trestné činnosti“ a že „zvýšený význam řízení pro žalobce je… vyvrácen jeho procesní nečinností“, když „v namítaném řízení procesně nepůsobil za účelem jeho urychlení“. Na základě těchto úvah dospěl soud prvního stupně k závěru, že celkovou délku posuzovaného řízení vedeného proti mladistvému lze mít za přiměřenou; k nesprávnému úřednímu postupu tedy nedošlo. Ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu nákladů obhajoby soud prvního stupně konstatoval, že v dané věci chybí jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí; nárok žalobce tak neměl za důvodný. 5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud dokazování nijak nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. 7. Z hlediska právního posouzení hodnotil odvolací soud věc tak, že posuzované řízení trvalo (až do doručení posledního rozhodnutí Nejvyššího soudu) celkem pět a půl roku. Měl za to, že řízení bylo po procesní stránce složitější, neboť se v něm rozhodovalo na třech stupních soudní soustavy. Složitost řízení byla zvyšována rovněž postupem žalobce v řízení, jakož i tím, že řešena byla právně složitější věc. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce jako pachatel „trestného činu“ nemohl v řízení, v němž byl shledán vinným, pociťovat žádnou újmu. To se podle odvolacího soudu týká rovněž skutku kvalifikovaného jako provinění nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, ohledně nějž byla věc postoupena k projednání správním orgánem jako přestupek. Závěr soudu prvního stupně, podle kterého posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, je tedy podle odvolacího soudu správný. Odvolací soud rovněž aproboval závěr soudu prvního stupně týkající se nedůvodnosti nároku na náhradu škody, když je podle něj zřejmé, že žalobci žádná škoda nevznikla, pokud právní zástupkyní vystavenou fakturu nezaplatil. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním. V něm předně namítá, že odvolací soud zcela pominul, že délka posuzovaného řízení byla ovlivněna především závažnými pochybeními okresního a krajského soudu, v jejichž důsledku byla rozhodnutí těchto soudů zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 830/2010. Žalobce tak nesouhlasí s tím, aby pochybení soudů měla být přičítána výlučně k jeho tíži. Dále žalobce odvolacímu soudu (a soudu prvního stupně) vytýká nesprávné posouzení otázky významu řízení, když zcela opomenuta zůstala skutečnost, že posuzované řízení bylo vedeno proti mladistvému. Okolnost, že žalobce musel ve věku šestnácti let dlouhodobě čelit stíhání, pro něj jistě představovala významnou psychickou zátěž a výrazně zasáhla do jeho osobního života. Podle žalobce odvolací soud nesprávně posoudil rovněž otázku vzniku škody, když pominul ustanovení § 2952 o. z., dle něhož může skutečná škoda záležet i ve vzniku dluhu; tato otázka – stejně jako otázky předchozí – nebyla podle žalobce v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Konečně žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť se v rozporu s označenou judikaturou dovolacího soudu dostatečně nevypořádal se všemi námitkami žalobce. 9. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. IV. Přípustnost dovolání 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 13. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustá