30 Cdo 1447/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1447/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 9. 2025 Spisová značka:30 Cdo 1447/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.1447.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Obnova řízení Dotčené předpisy:čl. 6 odst. 1 předpisu č. 209/1992 Sb. čl. 38 odst. 2 předpisu č. 2/1993 Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:2. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1447/2025-161 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně I. N., zastoupené Mgr. Michalem Šrubařem, advokátem se sídlem v Brně, Josefská 504/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 126/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2025, č. j. 38 Co 38/2024-142, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 2 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Michala Šrubaře. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem Městského soudu v Brně spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného o jejím návrhu ze dne 25. 11. 2015 na povolení obnovy trestního řízení, jež bylo u zmíněného soudu vedeno pod sp. zn. 1 T 18/2015. 2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně poprvé ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, č. j. 29 C 126/2020-84, kterým žalobu zamítl. Krajský soud v Brně jako soud odvolací však k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 21. 6. 2023, č. j. 44 Co 164/2022-102, tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Soud prvního stupně poté svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 29 C 126/2020-110, žalobu opět zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 4. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud nejprve popsal průběh trestního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 18/2015, v němž byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání trestného činu krádeže, za který jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Návrh, jehož prostřednictvím se žalobkyně domáhala povolení obnovy uvedeného trestního řízení, byl zmíněnému soudu doručen dne 25. 11. 2015, a to spolu s její žádostí o ustanovení obhájce. Soud poté příslušný spis zapůjčil státnímu zastupitelství a následně Ministerstvu spravedlnosti, u něhož žalobkyně vznesla podnět k provedení šetření týkajícího se průběhu posuzovaného řízení, který byl dne 18. 2. 2016 odložen, načež spis byl dne 10. 3. 2016 soudu vrácen. Poté, co žalobkyně dne 18. 6. 2019 vyřízení svého návrhu u soudu urgovala, bylo dne 3. 7. 2019 ve věci nařízeno veřejné zasedání a dne 8. 7. 2019 byl žalobkyni ustanoven obhájce. Nařízené veřejné zasedání se konalo dne 1. 8. 2019 a po provedeném dokazování zahrnujícím výslech žalobkyně a čtení listinného důkazu, který žalobkyně předložila, byl podaný návrh zamítnut. Na podkladě stížnosti žalobkyně brojící proti uvedenému rozhodnutí poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který při veřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2019 tuto stížnost rovněž zamítl. Další podnět žalobkyně adresovaný Ministerstvu spravedlnosti a směřující k výkonu dohledové činnosti týkající se řízení o předmětném návrhu na povolení obnovy trestního řízení byl dne 14. 1. 2022 odložen. 5. Svůj požadavek na vyplacení nárokovaného plnění žalobkyně předběžně uplatnila u žalované dne 20. 9. 2019, avšak bezúspěšně. 6. Po právním posouzení uvedených skutečností, jež vycházelo z ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která soud prvního stupně v rozsudku citoval, dospěl tento soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud prvního stupně přisvědčil žalobkyni v názoru, že předmětné řízení o jejím návrhu na povolení obnovy trestního řízení, jež trvalo bezmála čtyři roky spadající do časového úseku od podání příslušného návrhu dne 25. 11. 2015 do dne 30. 9. 2019, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí, jímž byl tento návrh zamítnut, bylo nepřiměřeně dlouhé. K tomuto závěru dospěl v závislosti na posouzení jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, když uvedl, že z hlediska kritéria složitosti nešlo o řízení složité, podání žalobkyně neměla obstrukční charakter, přičemž žalobkyně naopak urgovala vyřízení svého návrhu jak u soudu, tak i u Ministerstva spravedlnosti, postup soudu v řízení nebyl soustředěný, neboť v něm došlo k téměř čtyřletému bezdůvodnému průtahu, a význam předmětu řízení pro žalobkyni byl snížený, neboť výsledek vlastního trestního řízení (tj. že byla pravomocně odsouzena) znala a řízení o jejím návrhu na něm nemohlo nic změnit, mohlo-li nanejvýše vyústit v rozhodnutí o povolení obnovy původního řízení, a jiný závěr týkající se posledně uvedeného kritéria není odůvodňován ani věkem žalobkyně či jejím zdravotním stavem. K závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení přitom soud prvního stupně vedlo i srovnání tohoto řízení s jinými obdobnými řízeními (která mu byla známa z jeho úřední činnosti), neboť jejich délka se pohybovala pouze od dvou do šesti měsíců. V návaznosti na přijatý závěr o existenci nesprávného úředního postupu se soud prvního stupně dále zabýval vznikem újmy, jejíhož odškodnění se žalobkyně domáhá. S odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva poté uzavřel, že žalobkyně žádnou nejistotou, která by se týkala výsledku posuzovaného řízení netrpěla, neboť k jejímu vzniku by mohlo dojít až v případném obnoveném řízení. Přestože vznesený nárok není dle soudu prvního stupně promlčen, jak namítala žalovaná, žalobkyni tudíž pro absenci odškodňované nemajetkové újmy žádné zadostiučinění nenáleží. Nad rámec tohoto závěru soud prvního stupně též dodal, že celková délka vlastního trestního řízení, v němž byla žalobkyně odsouzena, byla za situace, kdy se délka řízení o návrhu na obnovu tohoto řízení do této celkové délky trestního řízení nezapočítává, přiměřená. 7. K odvolání žalobkyně poté ve věci znovu rozhodoval odvolací soud, který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále konstatoval, že ve věci návrhu na povolení obnovy řízení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 18/2015, došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a závěrem rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 8. Odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na daný případ aplikoval čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), načež s poukazem na jím označenou judikaturu Nejvyššího soudu, jež z tohoto článku vychází – zejména na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) – uvedl, že v rámci náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení je odškodňována nejistota, v níž byl poškozený nepřiměřeně dlouho vedeným řízením udržován. Došlo-li v posuzovaném případě k nesprávnému úřednímu postupu soudu, který je dán tím, že návrh na povolení obnovy trestního řízení byl projednán až po téměř čtyřech letech a nikoli, jako tomu bylo ve srovnatelných případech, ve lhůtě přiměřené, odvolací soud tedy dovodil, že žalobkyni odškodnitelná nemajetková újma, jež byla tímto nesprávným úředním postupem způsobena, vznikla. Pro stanovení formy tohoto odškodnění však dle jeho závěru není bez významu, že žalobkyně byla v trestním řízení pravomocně odsouzena