30 Cdo 1451/2022 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1451/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2022 Spisová značka:30 Cdo 1451/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1451.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady řízení Dokazování Dovolací důvody Dovolání (vady) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 213 odst. 2 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 241b odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 2. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 510/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1451/2022-769 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně CASINO KARTÁČ Group, a. s., identifikační číslo osoby 25899848, se sídlem v Ostravě – Mariánské Hory, Slévárenská 5/400, právně zastoupené JUDr. Jiřím Oršulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 998/31, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za kterou právně jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 1 407 274 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 130/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 21 Co 216/2021-733, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 130/2012 se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši 1 407 274 000 Kč, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Žalobkyně tvrdila, že ministerstvo financí vydalo povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů (dále jen „IVT“), aniž by vydaná povolení postupem dle § 43 odst. 5 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „loterijní zákon“) doplnilo o diferenciaci v podobě rozlišení v nich nejvyšší vsazené částky, nejvyšší hodinové prohry a výhry v závislosti na druhu provozovny, v níž je IVT umístěn (dále jen „Diferenciace“), a to dle § 17 odst. 4 a 6 loterijního zákona. Uvedenou nečinností žalované měla být poškozena kasina a konkrétně žalobkyni měla být způsobena škoda ve formě ušlého zisku za období od 1. 6. 2008 do 31. 5. 2011 ve výši 1 407 274 000 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 20. 1. 2021, č. j. 23 C 130/2012-698, byla žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 407 274 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 24. 11. 2011 do zaplacení zamítnuta (výrok I.), žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů státu ve výši 40 537,50 Kč (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně přisvědčil žalobkyni, že se ministerstvo financí dopustilo nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, když nepostupovalo dle § 43 odst. 5 loterijního zákona a nedoplnilo vydaná IVT povolení o Diferenciaci, neboť to vyžadoval veřejný zájem. Neshledal však, že by v příčinné souvislosti s uvedeným nesprávným úředním postupem vznikla žalobkyni jí tvrzená škoda v podobě ušlého zisku, neboť ze znaleckého posudku (předloženého žalovanou) vyplynulo, že pokles tržeb a tím i pokles zisku v kasinech žalobkyně může mít řadu subjektivních i objektivních příčin. Z uvedeného důvodu (nesplnění byť jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované dle OdpŠk) soud prvního stupně žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl. Dovoláním napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v nečinnosti žalované v podobě nedoplnění vydaných IVT povolení o Diferenciaci nelze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk. Dle názoru odvolacího soudu nemají IVT stejný charakter jako výherní hrací přístroje dle § 17 odst. 1 loterijního zákona z důvodu absence vlastnosti kompaktnosti, a proto mělo ministerstvo financí při vydávání povolení k provozování IVT dle § 50 odst. 3 loterijního zákona postupovat dle části první až čtvrté loterijního zákona „přiměřeně“, tedy nikoli aplikovat uvedenou právní úpravu v plném rozsahu, ale jen v částech za užití úvahy o míře přiměřené použitelnosti konkrétních ustanovení. Odvolací soud na základě právě uvedeného dospěl k závěru, že z právního předpisu ani z následné novely loterijního zákona či její důvodové zprávy nelze dovodit, že by ministerstvo financí mělo při povolování IVT rozlišit výši sázek, výher a proher a že by mělo postupem dle § 43 odst. 5 písm. b) loterijního zákona vydaná povolení revidovat. Odvolací soud přitom neshledal, že by k revizi vydaných povolení dle § 43 odst. 5 písm. b) loterijního zákona mělo být přistoupeno z důvodu veřejného zájmu, když ani z tvrzení žalobkyně nevyplynulo, v čem konkrétně by měl veřejný zájem v tomto případě spočívat. I přesto, že rozsudek soudu prvního stupně nevyhovoval dle názoru odvolacího soudu všem náležitostem, dospěl odvolací soud ke shodnému názoru o nedůvodnosti žaloby, byť z jiných důvodů, a považoval jej ve výroku za věcně správný a jako takový jej potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá následující: a) rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena základní práva dovolatelky dle čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2748/18 (dovolatelka zjevně nesprávně uvádí sp. zn. III. ÚS 2748/20), a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3517/2019, jestliže posoudil absenci Diferenciace z pohledu (ne)správného úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk odlišně od soudu prvního stupně, aniž by tento názor účastníkům sdělil před vyhlášením dovoláním napadeného rozhodnutí a poskytl jim možnost se k tomuto právnímu názoru vyjádřit, což činí dovoláním napadené rozhodnutí překvapivým (ad čl. I. dovolání); b) odvolací soud učinil nesprávné právní posouzení spočívající v užití nesprávného znění loterijního zákona (ad čl. II. odst. 1 dovolání), v neaplikaci relevantní části nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 (ad čl. II. odst. 2 dovolání), v nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (ad čl. II. odst. 3 dovolání), v nesprávném posouzení veřejného zájmu na Diferenciaci (ad čl. II. odst. 4 dovolání), v nesprávném posouzení postupu ministerstva financí při vydávání povolení IVT ve vztahu k § 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (ad čl. II. odst. 5 dovolání) a ve vztahu k čl. 2 Ústavy ČR (ad čl. II. odst. 6 dovolání), v nesprávném posouzení pojmu „přiměřeně“ (ad. II. odst. 8 dovolání), v opomenutí argumentace dovolatelky ohledně opatření proti „praní špinavých peněz“ a financování terorismu (ad čl. II. odst. 9 dovolání); c) odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12, když založil své rozhodnutí na právním posouzení souladu absence Diferenciace IVT povolení s veřejným zájmem, aniž by zopakoval provedení důkazů, na základě kterých soud prvního stupně dospěl k opačnému právnímu posouzení, tedy rozporu s veřejným zájmem (ad čl. II. odst. 7 dovolání); d) rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a neúplné, neboť se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, jestliže se dostatečně nevypořádal s argumenty žalobkyně pro provedení Diferenciace a otázkami shora uvedenými jako námitka pod písm. b); (ad čl. III. dovolání). Dovolatelka závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nečinnost žalované spočívající v nedoplnění IVT povolení o Diferenciaci je nesprávný úřední post