30 Cdo 1456/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1456/2025-52 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 200 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 208/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 9. 2024, č. j. 11 C 208/2024-10, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2024, č. j. 38 Co 251/2024-17, takto: I. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 9. 2024, č. j. 11 C 208/2024-10, se zastavuje. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. 9. 2024, č. j. 11 C 208/2024-10, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 10. 2024, č. j. 38 Co 251/2024-17, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). 3. Částky 200 000 000 Kč s úrokem ve výši 8,25 % od 23. 1. 2021 do zaplacení a částky 20 252 054 Kč s úrokem ve výši 11,75 % ročně od 16. 4. 2022 do zaplacení se žalobce domáhal jako náhrady majetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Uvedl, že „titulem“ je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, č. j. 30 Cdo 2437/2021-50, „který přiznal majetkovou škodu 200 000 000 Kč s příslušenstvím“ a že „pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno“. Dále uvedl, že částka 20 252 054 Kč představuje kapitalizovaný úrok ve výši 8,25 % z částky 200 000 000 Kč za dobu od 23. 1. 2021 do 15. 4. 2022, ze které mu pak od 16. 4. 2022 náleží úrok ve výši 11,75 %. 4. Usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v celém jejich rozsahu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 5. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen usnesení odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 6. Ve zbylém rozsahu, v němž dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 7. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II usnesení soudu prvního stupně a proti výroku II usnesení odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jak byl žalobce v napadeném rozhodnutí (byť chybně i ve vztahu k výroku I v rozsahu potvrzení výroku I usnesení soudu prvního stupně) poučen. 8. Pokud pak jde o dovolání proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku I usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). 9. Podané dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné a rovněž poměrně nepřehledné) polemiky se soudy obou stupňů a opakováním skutkových tvrzení žalobce a nevystihuje tak formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že žalobce jednak namítá, že (1) odvolací soud porušil § 132 o. s. ř. a § 157 odst. 2 o. s. ř. tím, že opomenul provést všechny žalobcem navržené důkazy, aniž tento postup náležitě zdůvodnil, a rovněž neuvedl, v čem spatřuje totožnost předmětu řízení; napadené usnesení tedy žalobce považuje za nepřezkoumatelné (v této souvislosti zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014). Dále namítl, že (2) ve věci došlo k podstatnému porušení zákona, neboť byl odvolacím soudem v napadeném usnesení nesprávně poučen o nepřípustnosti dovolání v této věci, čímž mu měl být odňat přístup k Nejvyššímu soudu a bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces (v této souvislosti žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1467/18). 10. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá procesněprávní otázka tzv. opomenutých důkazů a nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. V první řadě odvolací soud nezatížil své rozhodnutí tzv. nepřezkoumatelností, neboť v něm jednoznačně vyložil, z jakých důvodů a na jakém podkladě dospěl k závěru, že zastavení řízení pro neodstranitelnou překážku věci rozsouzené bylo v daném případě namístě, poněvadž ve věci stejných účastníků a se stejným předmětem řízení již bylo v jiném řízení (věc vedená u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 166/2020) pravomocně věcně rozhodnuto, což vedlo již k pravomocnému zastavení co do účastníků i předmětu totožného řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 13/2024 (viz odůvodnění usnesení soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 3 a 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Přezkoumatelnost napadeného rozsudku vyplývá i z obsahu