30 Cdo 146/2008 — Nejvyšší soud

30 Cdo 146/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 6. 2008 Spisová značka:30 Cdo 146/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.146.2008.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 40/1964Sb. § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2716/08 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 146/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – M. z. ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 104/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2004, č.j. 1 Co 111/2004-101, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal žalobou doručenou soudu dne 24.10.2001, po připuštění její změny, vydání rozsudku, kterým by byla žalované uložena povinnost žalobci se písemně omluvit a zaplatit mu nemajetkovou újmu v penězích ve výši 400.000,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v období od 8.4.1998 do 31.3.2001 vykonával funkci likvidátora M. z. p. „v l.,“ kde byla žalovanou v době od 5.4.2000 až do 31.8.2000 provedena kontrola. O jejím výsledku žalovaná následně zpracovala Protokol č. 1/2000, který podle žalobce obsahuje nepravdivé údaje a nezákonné obvinění žalobce z porušování zákona a z trestné činnosti s tím, že žalovaná v této souvislosti podala dne 9.4.2001 Okresnímu státnímu zastupitelství v J. „Oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu.“ Tím mělo dojít k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na jeho čest a důstojnost. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 19. prosince 2003, č.j. 37 C 104/2001-86, tak, že zamítl žalobu na písemnou omluvu ve znění výroků I., II. a III.: „Omlouváme se Vám tímto, že v Protokolu č. 1/2000 o kontrole M. p. „v l.“ v J. jste byl jako likvidátor kontrolované osoby neoprávněně obviněn z porušování zákona a z páchání trestné činnosti“ (výrok I.). Omlouváme se Vám tímto, že v Oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu podaného Ministerstvem zdravotnictví České republiky Okresnímu státnímu zastupitelství v J. dne 9.4.2001, sp. zn. PRO/26/257, jste byl jako zástupce státu ve S. r. M. z. p. zcela neoprávněně obviněn z tolerování porušování právních předpisů a statutu pojišťovny a z jednání v rozporu se statutem a právními předpisy (výrok II.). Omlouváme se Vám tímto, že v Oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu podaného Ministerstvem zdravotnictví České republiky Okresnímu státnímu zastupitelství v J. dne 9.4.2001, sp. zn. PRO/26/257, jste byl jako likvidátor M. z. p. zcela neoprávněně obviněn z toho, že jste: 1) neoprávněně rozhodl o vyplácení třináctých platů a odměn zaměstnancům pojišťovny a třináctého platu ve svůj prospěch, 2) hlasoval pro vyplacení odměn členům rady a jako orgán, na kterého přešla pravomoc statutárního orgánu v rozsahu stanoveného zákonem, tedy úkony směřující k likvidaci společnosti, nezabránil tomuto jednání Správní rady, 3) si neoprávněně nechal proplácet cestovní příkazy v uvedené výši“ (výrok III.). Dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy (výrok IV.), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Soud prvního stupně takto rozhodl poté, kdy jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 23. srpna 2002, č.j. 37 C 104/2001-59, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2003, č.j. 1 Co 103/2003-77, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu, že se před rozhodnutím nezabýval návrhy žalobce na připuštění změny žaloby. Soud prvního stupně provedl důkazy přípisem Ministerstva zdravotnictví ČR z 9.4.2001 PRO 26/257, POJ 130/12, oznámením o skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu, Statutem M. z. p., Protokolem č. 1/2000 o výsledku kontroly v J. č.j. 198/SPZ/00, rozhodnutím o námitkách proti protokolu č.j. 12857/00. Soud nepřipustil provedení dalších listinných důkazů navržených žalobcem, „neboť s ohledem na právní názor soudu se jevily jako nadbytečné.“ Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce v období od 8.4.1998 do 31.3.2001 vykonával funkci likvidátora M. z. p. „v l..“ době od 5.4.2000 do 31.8.2000 provedla žalovaná ve spolupráci s Ministerstvem financí ČR kontrolu v uvedené zdravotní pojišťovně ve smyslu ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. O kontrole byl kontrolní skupinou žalované pořízen v souladu se zákonem protokol, ve kterém byly popsány zjištěné nedostatky a pochybení, a následně kontrolní skupina podala též trestní oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu žalobcem. Jednalo se zejména o to, že v době likvidace pojišťovny byly zaměstnancům i žalobci vyplaceny třinácté platy. Členům správní rady byly vyplaceny odměny v celkové výši 80.000,- Kč, včetně žalobce. Žalobce dále od května 1998 předkládal M. z. p. k proplacení cestovní příkazy v celkové hodnotě 121.329,- Kč. Ve smyslu § 15 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, se pořizuje o kontrolním zjištění protokol, jak bylo učiněno i v tomto případě. V protokole byl uveden popis zjištěných skutečností s uvedením nedostatků a označení právních předpisů, které byly porušeny. Do protokolu byly podány námitky, o kterých bylo Ministerstvem zdravotnictví ČR rozhodnuto. Zjištěný skutkový stav posoudil soud prvního stupně podle ustanovení § 11 a § 13 obč. zák. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Dovodil, že ze strany žalovaného nedošlo k protiprávnímu jednání, neboť prováděnou kontrolou konal pouze svou zákonem stanovenou povinnost a zjištění se promítla v Protokolu č. 1/2000, který byl vypracován též v souladu s právními předpisy. Za této situace nemohlo tedy dojít ze strany žalované k zásahu do osobnostních práv žalobce. Žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by mu vznikla nějaká újma. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. září 2004, č.j. 1 Co 111/2004-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku ve věci samé vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Odvolací soud dovodil, že důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu je, když k němu došlo v rámci uplatnění subjektivních práv nebo oprávněných zájmů u soudu nebo jiných orgánů, nebo v rámci plnění povinností uložených zákonem. I zde je třeba dbát principu společenské přiměřenosti, tedy zejména toho, zda takový zásah lze považovat za nutný. Požadavek nutnosti zásahu v sobě zahrnuje podmínku, aby ten, kdo do občanské cti jiného takto zasahuje, jednal v dobré víře. Za těchto uvedených podmínek nelze považovat za neoprávněný zásah do občanské cti uvedení difamujících tvrzení ani v protokole ani v trestním oznámení, pokud je to předmětem odůvodněno. V dané věci pokládá i odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, že vypracováním protokolu o kontrole vykonávala žalovaná zákonem stanovenou povinnost. Podáním trestního oznámení pak vykonávala své subjektivní právo, a nelze tedy dovodit, že by výkonem své povinnosti a práva došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, když žalobce v řízení neprokázal (ani netvrdil), že by žalovaná jako zpracovatelka protokolu o kontrole a oznamovatelka skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu nebyla v dobré víře. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani případné nesprávnosti protokolu o kontrole, popřípadě výhrady žalobce k nesprávnému postupu při jeho zpracování, ani skutečnost, že trestní oznámení podané žalovanou bylo vyšetřovatelem odloženo. Proto ani odvolací soud nepokládá provedení dalších žalobcem navržených důkazů za potřebné pro posouzení dané věci, jestliže nejde o důkazy, jimiž by byl prokazován nedostatek dobré víry žalované. Proti tomuto rozsudku podal žalobce obsáhlé dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.