30 Cdo 1496/2005 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1496/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 7. 2005 Spisová značka:30 Cdo 1496/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1496.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 38 předpisu č. 40/1964Sb. § 39 předpisu č. 40/1964Sb. § 39 předpisu č. 69/1967Sb. § 39 předpisu č. 104/1966Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1496/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyň a) E. D. a b) J. Š., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, a 2) Statutárnímu městu B., o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 70/2000, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. srpna 2004, č. j. 47 Co 329/2001 - 146, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně (po připuštění změny žaloby) rozsudkem ze dne 10. 5. 2001, č. j. 17 C 70/2000 - 116, zamítl žalobu, aby soud určil, že „E. V., nar. 5. 12. 1912, zemřelý dne 10. 11. 1981, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem parcely č. 1197/17 o výměře 48 m2, parc. č. 1197/29 o výměře 76 m2, parcely č. 1240/5 o výměře 490 m2, parcely č. 1240/12 o výměře 546 m2, tak, jak jsou zapsány a zobrazeny v geometrickém plánu č. z. 502-102/96 ze dne 8. 3. 1996 a zapsány na LV č. 907 pro k. ú. B., u Katastrálního úřadu B, a parcely č. 1247/5 o výměře 16 m2, tak, jak je zapsána a zobrazena v geometrickém plánu č. z. 470/2-131/95 ze dne 4. 4. 1995 a zapsána na LV č. 1 pro k. ú. B., u Katastrálního úřadu B.“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že mezi E. V. (otcem žalobkyň) jako převodcem a Československým státem – Obvodním národním výborem B., zastoupeným I., městskou projektovo-inženýrskou organizací v B., jako nabyvatelem byla dne 19. 6. 1972 uzavřela smlouva o převodu nemovitostí (později přečíslovaných) za částku 6.480,- Kč, převodci vyplacenou, a to za účelem umožnění výstavby sídliště B. Právo hospodaření k pozemků p. č. 1197/17, p. č. 1197/29, parc. č. 1240/5 a p. č. 1240/12 bylo hospodářskými smlouvami z 23. 3. 1983 a 28. 12. 1984 převedeno z Obvodního národního výboru B. na Ministerstvo vnitra ČSR a trvá doposud, vlastníkem pozemku p. č. 1247/5 je Česká republika a právo hospodaření k němu náleží druhému žalovanému. Organizace I., městská projektovo-inženýrská organizace v B., která čsl. stát - Obvodní národní výbor B. při uzavření smlouvy zastupovala, byla zřízena Městským národním výborem v B. zřizovací listinou ze dne 11. 1. 1967 pod původním názvem Městská inženýrská organizace v B., podle § 21 a § 22 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, jako státní hospodářská organizace ve smyslu ust. § 38 - 42 tehdy platného hospodářského zákoníku a jejím předmětem činnosti bylo zabezpečovat přípravu a realizaci společenské výstavby v B. Postavení této organizace byl zakotveno ve Statutu Národního výboru města B., z něhož vyplývá, že k plnění svých úkolů zřizuje a řídí organizace a zařízení obstarávající veřejně prospěšné i osobní služby a že místní stavebnictví zajišťuje Městská inženýrská organizace v B. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s .ř. a že je dána jejich aktivní legitimace, neboť jsou dědičkami po jejich zemřelém otci. Smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným pozemkům ze dne 19. 6. 1972 soud posoudil jako platný právní úkon, který nepodléhal schválení nadřízeného orgánu ani registraci státním notářstvím, na jehož základě přešlo vlastnictví k uvedeným nemovitostem na bývalý čsl. stát, a neztotožnil se s názorem žalobkyň o neplatnosti smlouvy podle § 38, 39 a § 40a (§ 134 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy). Žalobu na určení vlastnictví zemřelého k předmětným pozemkům ke dni jeho smrti proto zamítl. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 8. 2004, č. j. 47 Co 329/2001 - 146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výměra parcely č. 1197/29 činí 74 m2, výměra parcely č. 1240/5 činí 485 m2, výměra parcely č. 1240/12 činí 74 m2 a výměra parcely č. 1247/5 činí 19 m2, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že právo organizace I. zastupovat bývalý čsl. stát - Obvodní národní výbor B. při uzavření smlouvy ze dne 19. 6. 1972 vyplývalo z tehdy platného statutu Národního výboru města B. a z ust. § 26 a § 26a zák. č. 69/1967 Sb., o národních výborech, neboť město B. si mohlo vymínit kompetence, které by jinak náležely do působnosti obvodních národních výborů, zejména v oblasti městské výstavby. Protože zamýšlená výstavba měla být realizována na pozemcích, které měly být následně spolu s vystavěnými objekty ve správě příslušného obvodního národního výboru, jednal za stát právě Obvodní národní výbor B. Za správný považoval krajský soud rovněž názor městského soudu, že předmětná smlouva nepodléhala registraci státním notářstvím podle § 134 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku, když pozemky byly převáděny do socialistického společenského vlastnictví. Pokud pak žalobkyně tvrdily, že převodce při uzavření smlouvy jednal v omylu o osobě nabyvatele, poukázal odvolací soud na to, že ze smlouvy je zcela zřejmé, že nabyvatelem byl bývalý čsl. stát a nikoliv Obvodní národní výbor B., ani organizace I. Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle jejich názoru nemůže skutečnost, že kupujícím předmětného pozemku byl bývalý československý stát, nahradit nedostatek oprávnění jednat jeho jménem a podepsat předmětnou smlouvu řádně zmocněnou osobou (§ 22 hosp. zákoníku v znění platném ke dni uzavření smlouvy). Namítají, že soudy obou stupňů „nevyvodily závěr“ ze skutečnosti, že Statutem města B., platným v té době, nebyla přenesena působnost v komplexní bytové výstavbě a s ní souvisejícím výkupem pozemků na obvodní a místní národní výbory, které nebyly orgány Městského národního výboru v B., a nemohly v těchto věcech zastupovat čsl. stát. V předmětné smlouvě zastupuje stát Obvodní národní výbor B., který však nemohl a ani nezmocnil ve smyslu ust. § 22 hosp. zák. organizaci I., městskou projektovou organizaci, k uzavření předmětné smlouvy. Právní názor odvolacího soudu, že stát mohl v předmětné smlouvě zastupovat i Obvodní národní výbor B. jako zmocnitel organizace I., proto žalobkyně nepokládají za správný, stejně jakož i posouzení relativní neplatnosti smlouvy, když pozemky byly převedeny na prvního žalovaného v době, kdy platila povinnost registrovat smlouvu státním notářstvím, která pominula až novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. účinnou od 1. 4. 1983. Navrhly, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. První žalovaná ve svém písemném vyjádření se ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto. Druhý žalovaný ve svém písemném vyjádření uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle § 237