30 Cdo 1519/2020 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1519/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2022 Spisová značka:30 Cdo 1519/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1519.2020.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dovolání Směrnice EU Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 37h odst. 1 písm. c) předpisu č. 185/2001 Sb. § 37p odst. 2 předpisu č. 185/2001 Sb. čl. 13 odst. 1 směrnice 19/2012/ Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 6. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1519/2020-316 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně FVE Mozolov s. r. o., v likvidaci, IČO 29028558, se sídlem v Praze 5, Duškova 164, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 550 230 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 61/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 91 Co 248/2019-252, takto: I. V dovolacím řízení se pokračuje. II. Dovolání se v rozsahu napadení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 91 Co 248/2019-252, ve výroku I odmítá. III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 91 Co 248/2019-252, se v rozsahu výroku II mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 3. 2019, č. j. 7 C 61/2017-213, se mění tak, že se žaloba na zaplacení částky 1 550 230 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14. 1. 2017 do zaplacení zamítá. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 4 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně, která je provozovatelem fotovoltaické elektrárny Mozolov, se žalobou ze dne 14. 2. 2017 domáhala na žalované zaplacení částky 1 550 230 Kč s příslušenstvím, přičemž svůj nárok vyvozovala z toho, že orgány České republiky nepostupovaly správně při transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále jen „směrnice 2012/19“), do českého právního řádu, a to v termínu do 14. 2. 2014. 2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 7 C 61/2017-213, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 550 230 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 143 651,20 Kč (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zamítl návrh žalované na přerušení řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni plnění dle výroků I a II (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 35 912,80 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 4. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování, tento soud uvedl, že žalobkyně je od roku 2010 provozovatelkou fotovoltaické elektrárny Mozolov a solární panely, které využívá, jsou vyrobené po 13. 8. 2005. Dne 30. 6. 2013 uzavřela žalobkyně smlouvu se společností ASEKOL Solar s. r. o., IČO 24243639, čímž splnila svou povinnost vyplývající z § 37h odst. 1 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), dle kterého má povinnost zajistit financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu z fotovoltaických panelů. Za období od 1. 1. 2014 do 1. 1. 2019 zaplatila žalobkyně společnosti ASEKOL Solar s. r. o. za poskytnuté služby celkem 1 550 230 Kč. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody vzniklé z důvodu chybné transpozice směrnice 2012/19 u žalované dopisem ze dne 30. 6. 2016, na což reagovala žalovaná dopisem ze dne 31. 1. 2017 tak, že nárok neuznává, neboť má za to, že směrnice 2012/19 byla transponována řádně, nebylo porušeno právo Evropské unie a škoda tak žalobkyni nevznikla. 5. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně uzavřel s odkazem na § 1 odst. 1, § 2, § 5 písm. a), § 8 a § 26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), § 37p odst. 2, § 37h odst. 1 písm. c) zákona o odpadech, čl. 13 odst. 1 větu první a odst. 2, čl. 24 odst. 1 směrnice 2012/19, že znění čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 je s využitím gramatického výkladu zcela jasné a není jej možné vykládat jinak, než že financování odpadů z výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2005 bude zajištěno tak, že náklady ponesou výrobci. Soud prvního stupně výkladem dospěl k závěru, že poté, co uplynula transpoziční lhůta stanovená v čl. 24 odst. 1 směrnice 2012/19, tj. 14. 2. 2014, měly být náklady (na sběr zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování odpadních elektrických a elektronická zařízení, dále též jen „OEEZ“) financovány ze strany výrobců, a to u všech produktů uvedených na trh po 13. 8. 2005, ledaže by výrobci a uživatelé jiní než domácnosti využili možnosti uvedené čl. 13 odst. 2 směrnice 2012/19 a uzavřeli by dohodu o jiném způsobu financování. Soud prvního stupně se tedy neztotožnil s argumentací žalované, že český zákonodárce postupoval v souladu se směrnicí 2012/19, když stanovil, že u výrobků uvedených na trh před 1. 1. 2013 budou recyklační poplatky hradit provozovatelé fotovoltaických elektráren, a pokud se bude jednat o výrobky uvedené na trh po 1. 1. 2013, poplatky budou hradit jejich výrobci. Soud prvního stupně nepřisvědčil argumentaci žalované, že pokud by měl zajistit financování nakládání se solárními panely zpětně ten výrobce, který solární panely fyzicky uvedl v minulosti na trh, jednalo by se o nepřípustnou retroaktivitu. Soud prvního stupně přisvědčil žalované v tom směru, že retroaktivita je v našem právním řádu skutečně nepřípustná, upozornil však, že je nutno odlišit pravou retroaktivitu a nepravou retroaktivitu. V daném případě dle soudu prvního stupně nejde o tzv. pravou retroaktivitu, kterou Ústava ČR skutečně zakazuje, ale o tzv. nepravou retroaktivitu, která znamená, že novým právním předpisem se mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti. Taková retroaktivita je přípustná. Soud prvního stupně následně odkázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), ze které plyne, že členské státy Evropské unie odpovídají za škodu způsobenou porušením komunitárního práva, přičemž odpovědnost státu za škodu se uplatní ve všech případech, kdy členský stát poruší komunitární právo, bez zřetele na to, jaký orgán státu je za předmětné jednání/opomenutí/porušení odpovědný. Členský stát je odpovědný též za škodu, která byla způsobena jednotlivci tím, že nebyla provedena (řádně a včas) směrnice. Členské státy jsou pak povinny nahradit jednotlivci důsledky ztrát či škody způsobené porušením komunitárního práva, a to za situace, kdy je komunitárním právem předvídáno zakotvení určitého subjektivního práva jednotlivce, porušení práva je dostatečně závažné a existuje kauzální vztah mezi porušením a vzniklou škodou. Dostatečná závažnost porušení je dle soudu prvního stupně hodnocena dle toho, zda dotčený členský stát zjevně a závažně překročil meze svého uvážení s tím, že je třeba brát v úvahu též jasnost a určitost porušeného pravidla či míru uvážení, které měl orgán porušivší pravidla komunitárního práva. Za vzniklou škodu je odpovědný stát a je na něm, aby ji nahradil. Soud prvního stupně konstatoval, že čl. 13 směrnice 2012/19 nedával prostor žalované pro jiné uvážení, když dle jasného ustanovení měla zajistit, aby výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, pocházejících z výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2005, a tudíž porušila komunitární právo, když v § 37p odst. 1 a 2 zákona o odpadech stanovila jako hraniční datum 1. 1. 2013 [pro panely uvedené na trh po tomto datu stanovila, že náklady na „odpad“ budou hradit výrobci, pro panely uvedené na trh do tohoto data bu