30 Cdo 1521/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1521/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2024 Spisová značka:30 Cdo 1521/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.1521.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Promlčení Dotčené předpisy:§ 32 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. čl. 8 odst. 2 úmluvy 39/2021 Sb.m.s. čl. 10 odst. 1, 2 úmluvy 39/2021 Sb.m.s. Kategorie rozhodnutí:B EU Zveřejněno na webu:30. 12. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 04.03.2025I.ÚS 683/25 Tomáš Langášek odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost19. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1521/2024-509 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Fynerdale Holdings B.V., registrační číslo 17079266, se sídlem v Maltské republice, Birkirkara, No. 11, L-Ufficcji, Misrah 28 ta´Frar 1883, zastoupené Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plaská 614/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 726 143 809 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 117/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 19 Co 273/2023-473, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 4. 2023, č. j. 10 C 117/2022-427, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 1 726 143 809 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 6. 5. 2016 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Zaplacení uvedené částky žalobkyně požadovala z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, k němuž mělo dojít v souvislosti s řízením vedeným proti obžalovaným J. P., J. S., M. S. a J. V.u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 2/2016, ve kterém žalobkyně vystupovala v procesním postavení poškozené (dále též jen „předmětné trestní řízení“). Tento nesprávný úřední postup měl konkrétně spočívat v tom, že 1) dozorující státní zástupce usnesením ze dne 25. 9. 2012 zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání jmenovaných osob ze dne 27. 8. 2012, 2) nedošlo ke spojení předmětného trestního řízení s trestním řízením, v němž jako poškozená vystupovala společnost Ravileta Estates s.r.o. a v jehož rámci mělo podle žalobkyně dojít k zajištění finančních prostředků ve výši 264 000 000 Kč, a 3) orgány činné v trestním řízení nedostály své zákonné povinnosti vyhledat a zajistit výnosy z trestné činnosti, kterou byla žalobkyně poškozena. Žalobkyně je totiž přesvědčena, že v případě spojení výše uvedených trestních řízení (resp. nebýt výše uvedeného postupu státního zástupce), byl by její nárok na náhradu škody v rámci trestního řízení uspokojen, což se však vinou vytýkaného nesprávného úředního postupu nestalo, neboť v předmětném trestním řízení již k zajištění žádných peněžních prostředků nedošlo. Při vyčíslení vzneseného nároku žalobkyně vycházela z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, který v předmětném trestním řízení rozhodoval jako soud odvolací. Tímto rozhodnutím totiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu nižšího stupně mj. i ve výroku o povinnosti některých výše jmenovaných obžalovaných nahradit žalobkyni škodu právě ve výši 1 726 143 809 Kč. 3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně v řízení učinil, tento soud zejména uvedl, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila dne 18. 8. 2022. Předtím však již tento nárok vznesla vůči žalované v rozhodčím řízení, a to žalobou ze dne 19. 12. 2017 podanou u Stálého rozhodčího soudu v Haagu (dále též jen „rozhodčí soud“), a to podle Dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic uzavřené mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Nizozemským královstvím, jež byla vyhlášena pod č. 569/1992 Sb. (dále též jen „Dohoda o ochraně investic“). Rozhodčím nálezem ze dne 29. 4. 2021 však zmíněný rozhodčí soud odmítl svou pravomoc ve věci rozhodovat s odůvodněním, že předmětný spor pod režim Dohody o ochraně investic nespadá, načež dne 10. 12. 2021 byla platnost této dohody ukončena Dohodou o ukončení platnosti dvoustranných dohod o investicích mezi členskými státy Evropské unie vyhlášenou pod č. 39/2021 Sb. m. s. (dále též jen „Terminační dohoda“). 4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl tento soud k závěru, že z důvodu absence odpovědnostního titulu a rovněž z důvodu promlčení zažalovaného nároku žalobě nelze vyhovět. Závěr o nedostatku odpovědnostního titulu, a to ve vztahu ke všem třem v žalobě vytýkaným pochybením, soud prvního stupně odůvodnil konstatováním, že není v pravomoci soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, což platí i v řízení kompenzačním. K namítanému nespojení dvou souběžně vedených trestních řízení soud prvního stupně nadto dodal, že bylo pouze na orgánech činných v trestním řízení, jak vhodnost tohoto případného spojení vyhodnotí, když žádná zákonná povinnost ukládající těmto orgánům tato řízení spojit zde není. Nespojením těchto řízení se tedy tyto orgány nesprávného úředního postupu nedopustily. Nesprávným úředním postupem nemůže být ani vydání rozhodnutí ze dne 25. 9. 2012, kterým dozorující státní zástupce zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání. V úvahu by zde mohla přicházet jen případná odpovědnost za nezákonné rozhodnutí, avšak podmínky pro její vznik rovněž naplněny nejsou, pokud v řízení nebylo tvrzeno, že by toto rozhodnutí bylo pro svou nezákonnost změněno nebo zrušeno. 5. Při posouzení námitky promlčení, kterou žalovaná v průběhu řízení vznesla, vyšel soud prvního stupně především ze zjištění, že se žalobkyně o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla nejpozději dne 19. 12. 2017, kdy po vydání výše zmíněného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze svůj nárok uplatnila rozhodčí žalobou. Byla-li žaloba v této věci poté podána u soudu až dne 10. 6. 2022, stalo se tak po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty upravené v § 32 odst. 1 OdpŠk, neboť tato lhůta uplynula již dne 19. 12. 2020 (byť OdpŠk užívá pojem promlčecí doba, v textu odůvodnění tohoto rozhodnutí bude nadále užíváno pojmu promlčení lhůta, jenž lépe vyhovuje názvosloví užívanému v současném kodexu soukromého práva – pozn. Nevyššího soudu). K závěru o promlčení vzneseného nároku by přitom dle soudu prvního stupně bylo namístě dospět i v případě, pokud by podání rozhodčí žaloby ze dne 19. 12. 2017 bylo možné považovat za předběžné uplatnění nároku u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk, s nímž je podle § 35 odst. 1 OdpŠk spojeno stavění běhu promlčecí lhůty po dobu (maximálně) 6 měsíců. I v takovém případě by totiž promlčecí lhůta uplynula před podáním žaloby, neboť by se tak stalo nejpozději dne 19. 6. 2021. Ustanovení § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), v souladu s nímž uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží, se přitom v daném případě neuplatní. Rozhodčí žaloba a následná žaloba podaná v nyní řešené věci se totiž týkaly různých nároků. Zatímco v rozhodčím řízení uplatněný nárok vycházel z porušení Dohody o ochraně investic spočívajícího v neposkytnutí ochrany investicím žalobkyně, nárok posuzovaný v nyní řešené věci vychází z tvrzeného nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení. Nadto soud prvního stupně dodal, že i pokud by se jednalo o stejné nároky, nebyla splněna podmínka řádného pokračování v zahájeném řízení, kterou zmíněný § 648 o. z. stanoví, pokud rozhodčí soud odmítl svou pravomoc ve věci rozhodnout. Takovýto výsledek rozhodčího řízení, kvůli kterému žalobkyně nedispon