30 Cdo 1635/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1635/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2014 Spisová značka:30 Cdo 1635/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1635.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb. § 3 písm. b) předpisu č. 82/1998Sb. § 415 obč. zák. § 484 obč. zák. § 454 obch. zák. § 4 předpisu č. 82/1998Sb. § 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 6. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1635/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně V. K., právně zastoupené Mgr. Alenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Nová Hospoda, K Merfánům 178/47, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti vedlejší účastníka na straně žalované Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora, se sídlem Hodonín, Sadová 15, Exekutorský úřad Hodonín, identifikační číslo organizace 43880606, právně zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem, se sídlem Hodonín, Velkomoravská 378/1, o zaplacení částky 102.961,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 18 C 277/2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2012, č.j. 22 Co 542/2011 – 86, o dovolání žalované a o dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované, takto: I. Dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2012, č.j. 22 Co 542/2011 – 86, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 13. července 2011, č.j. 18 C 277/2010 – 56, žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 102.961,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 7. 2010 do zaplacení. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se uvedené částky s příslušenstvím domáhala z titulu náhrady škody, která jí vznikla nesprávným úředním postupem soudního exekutora Mgr. Kamila Brančíka v exekučním řízení sp. zn. EX 1186/02. Tato exekuce byla nařízena Okresním soudem Plzeň – město proti povinnému J. K., tehdejšímu manželu žalobkyně. V tomto exekučním řízení byla ze mzdy žalobkyně, na základě exekučního příkazu ze dne 12. 12. 2003, sražena za období od prosince 2003 do září 2009 částka v celkové výši 293.594,- Kč. V červnu 2009 požádala žalobkyně Okresní soud Plzeň – město o zastavení exekuce a dne 1. 10. 2009 vydal exekutor usnesení, kterým exekuční příkaz ze dne 12. 12. 2003 zrušil s odkazem na rozvod manželství žalobkyně. Žalobkyně poukázala na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 20 Cdo 1642/2004, podle něhož nelze exekuci k vymožení pohledávky vůči povinnému nařídit a ani provést srážkami ze mzdy jeho manželky. Dovozovala proto, že postup exekutora byl v rozporu se zákonem, protože vedl exekuci srážkami z její mzdy, ačkoliv nebyla povinnou. S ohledem na případnou námitku promlčení požadovala žalobkyně jen náhradu škody vzniklé od prosince 2007 do července 2009 v celkové výši 102.961,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě není dána odpovědnost žalované za škodu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, protože zde chybí odpovědnostní titul za škodu způsobenou při výkonu státní moci; exekutor sice nepostupoval správně, ale tento postup bylo třeba hodnotit v intencích vydaného rozhodnutí, které nebylo pro nezákonnost zrušeno. Tato situace nicméně nenastala, exekuční příkaz nebyl pro nezákonnost zrušen, a to ani usnesením ze dne 1. 10. 2009, protože v něm exekutor pouze reagoval na skutečnost, že v meziobdobí došlo k rozvodu manželství žalobkyně a povinného. Podle soudu prvního stupně se tak měla žalovaná domáhat vydání finančních prostředků získaných exekutorem podle § 267 o. s. ř. Za situace, kdy soudní exekutor již finanční prostředky zadržel, ač se tak stalo na základě nesprávně vydaného exekučního příkazu, není možné se jejich vydání domáhat cestou výroku na náhradu škody, protože vadný exekuční příkazný nebyl pro nezákonnost zrušen. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. ledna 2012, č.j. 22 Co 542/2011 – 86, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 102.961,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 1. 7. 2010 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že nesprávně vydaný exekuční příkaz lze přiřadit pod § 13 zák. č. 82/1998 Sb., který upravuje odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, a proto za takovou škodu odpovídá stát podle § 3 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se přitom neztotožnil s názorem žalované, že by se měla nejprve hojit na po škůdci (tj. manželovi), jelikož povinný dlužníkem žalobkyně v předmětném řízení nebyl a není tedy důvodu, aby se od něho žalobkyně domáhala jakéhokoliv plnění. Jelikož nebyla shledána důvodnou ani žalovanou vznesená námitka promlčení, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobkyni částku 102.961,- Kč, včetně zákonného úroku z prodlení, přiznal. Proti výše uvedenému rozsudku podala žalovaná včasné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolací soud“). Dle názoru žalované (dále jen „dovolatelky“) se odvolací soud nevypořádal s namítanou prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. a zcela popřel ustanovení § 454 obč. zák., jelikož má dovolatelka za to, že žalobkyně plnila „v omylu“, tj. bez právního důvodu a v tomto případě by se tak žalobkyně měla domáhat plnění proti tomu, kdo toto plnění přijal, tj. po oprávněném z exekuce, neboť stát je dlužníkem „až posledním v řadě“. K podpoře tohoto názoru dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4231/2010 ze dne 9. listopadu 2011. namítá rovněž nesprávné posouzení námitky promlčení, když žalobkyně požádala soud o zastavení exekuce až přípisem ze dne 30. června 2009, tj. po necelých 5 letech co jí byla známa skutečnost, že je jí srážena mzda. Žalobkyně nepodala návrh na zrušení exekučního příkazu na srážky z její mzdy a nepostupovala tak v souladu s prevenční povinností v ustanovení § 415 obč. zák. Dovolatelka má za to, že pokud by žalobkyně reagovala již na první srážku ze mzdy v lednu 2004 a požádala by soudního exekutora o zrušení tohoto příkazu, tak by škoda ve výši 102.961,- Kč vůbec nemohla vzniknout, protože je věcí nositele práva, aby včas a náležitě uplatnil prostředků ochrany poskytované státem v příslušném řízení. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jako vedlejší účastník na straně žalované do dovolacího řízení vstoupil Mgr. Kamil Brančík, soudní exekutor Exekutorského úřadu Hodonín. Současně s oznámením vstupu do řízení vedlejší účastník podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které odůvodnil tak, že názor odvolacího soudu, podle kterého ustanovení § 4 Odp.Šk může nesprávný úřední postup spočívat ve vydání exekučního příkazu soudním exekutorem, kdy podmínkou nesprávnosti úředního postupu není, aby bylo takové rozhodnutí pro nesprávnost zrušeno, je nesprávný a narušuje princip právní jistoty. Současně upozornil na nesprávné posouzení spoluzavinění žalobkyně podle ustanovení § 415 obč. zák., jelikož žalobkyně nepodala návrh na vyloučení postižené mzdy z exekuce, případně žalobu vůči neoprávněnému výtěžku exekuce. Dále uvedl, že žalobkyní byl podán návrh na zastavení exekuce, o kterém exekuční soud ještě nerozhodl, přičemž toto rozhodnutí může mít pro posouzení věci v daném řízení zásadní význam, měly soudy řízení zastavit. Konečně upozornil na skutečnost, že žalobkyně uplatnila část nároku na náhradu škody i vůči němu, a tak zde existují dvě pravomocná rozhodnutí odvolacích soudů přiznávající žalobkyni nárok na náhradu škody při stejném skutkovém základu; současně vedlejší účastník soud informuje, že již uhradil částku 99.271,- Kč se zákonným úrokem z prodlení. V další argumentaci se připojil k žalované a navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud, jako so