30 Cdo 1640/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1640/2025-127 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) J. Č. a b) E. K., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 218 584 Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 284/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 24 Co 31/2025-92, takto: Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 24 Co 31/2025-92, v rozsahu vyhovění žalobě co do částky 92 091,38 Kč vůči každému ze žalobců a v navazujícím nákladovém výroku a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se podanou žalobou domáhají po žalované každý zaplacení částky 109 292 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 123/2017, které bylo původně zahájeno žalobou obce Městečko proti zdejším žalobcům a bylo vedeno pod sp. zn. 4 C 25/2016, v rámci tohoto řízení podali žalobci vzájemnou žalobu, která byla následně vyloučena k samostatnému projednání a vedena pod sp. zn. 4 C 123/2017 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobci požadovali odškodnit nepřiměřenou délku tohoto řízení, a to za dobu od 10. 3. 2016 do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 123/2017, tedy do 3. 6. 2024. 2. Okresní soud v Rakovníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 8 C 284/2024-62, uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 31 959 Kč, ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok I) a nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. V rámci řízení zahájeného žalobou obce Městečko na zřízení služebnosti cesty vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 25/2016 podali dne 9. 3. 2016 žalobci (tam v postavení žalovaných) vzájemnou žalobu na vypořádání neoprávněné stavby. Usnesením ze dne 31. 5. 2017 vyloučil Okresní soud v Rakovníku tuto vzájemnou žalobu k samostatnému řízení, které bylo následně vedeno pod sp. zn. 4 C 123/2017. Poté, co byli žalobci osvobozeni od placení soudního poplatku a bylo zajištěno vyjádření tamního žalovaného, rozhodl Okresní soud v Rakovníku dne 15. 2. 2018 o procesním nástupnictví dle § 107a o. s. ř., toto usnesení však bylo Krajským soudem v Praze zrušeno. Dne 18. 7. 2018 proběhlo první jednání, u kterého se provádělo dokazování a bylo odročeno na neurčito za účelem případného „vnesení novot“. Dne 1. 4. 2019 se uskutečnilo druhé jednání, při němž bylo pokračováno v dokazování a jednání bylo odročeno na neurčito kvůli prostudování dalších písemných důkazů a vyjádření obce Městečko. Okresní soud v Rakovníku pak usnesením ze dne 22. 8. 2019 řízení přerušil, jelikož obec Městečko zahájila dne 11. 7. 2019 řízení o určení vlastnického práva k pozemkům, na nichž se neoprávněná stavba nacházela, vedené u stejného soudu pod sp. zn. 4 C 144/2019. Vzhledem k tomu, že tato žaloba byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Praze, č. j. 30 Co 81/2021-226, rozhodl dne 3. 1. 2022 Okresní soud v Rakovníku o pokračování v posuzovaném řízení. Dne 9. 5. 2022 proběhlo třetí jednání, v jehož závěru byl po provedení dokazování vyhlášen první rozsudek, jenž však byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 25 Co 145/2022-314, zrušen. Poté Okresní soud v Rakovníku v souladu se závazným právním názorem Krajského soudu v Praze doplnil dokazování a dne 10. 5. 2023 ustanovil znalce za účelem zjištění obvyklé ceny neoprávněné stavby, který dne 15. 8. 2023 podal znalecký posudek. Následně dne 29. 11. 2023 proběhlo další jednání, při kterém byl vyhlášen druhý rozsudek, na jehož základě byla neoprávněná stavba přikázána do spoluvlastnictví žalobců, byla jim uložena povinnost vyplatit obci Městečko náhradu a žaloba na odstranění stavby byla zamítnuta. Dne 20. 3. 2024 pak Krajský soud v Praze tento rozsudek prakticky potvrdil, pouze vypustil výrok o zamítnutí požadavku na odstranění stavby jako způsobu jejího vypořádání. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 3. 6. 2024. Žalobci uplatnili u žalované nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ve výši 200 667 Kč pro každého z nich, a to žádostí ze dne 28. 6. 2024. Žalovaná jim stanoviskem ze dne 23. 9. 2024 částečně vyhověla a přiznala každému ze žalobců částku ve výši 91 375 Kč. 4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a přihlédl k tomu, že řízení bylo téměř 3 roky přerušeno z důvodu řízení o určení vlastnického práva ke stejným pozemkům, jež muselo dostat přednost, což nepovažoval za nepřiměřeně dlouhou dobu, a z tohoto důvodu a také proto, že každé soudní řízení nějakou dobu trvá, z celkové délky řízení 8 let a 2 měsíce odečetl zhruba 2 roky. Přiměřenost délky řízení tedy soud prvního stupně pro účely přiznání zadostiučinění hodnotil ve vztahu k době 6 let a 2 měsíců, což se mu jevilo jako „rozumné“ na rozdíl od dle něj „duplicitního“ zohlednění jak prvotní fáze řízení, tak doby jejího přerušení, která nastala blízko jeho první třetiny. Dále soud prvního stupně neshledal na straně žalobcům žádné obstrukce, uplatňování zbytečných podání, zavádějících důkazních návrhů či cokoli jiného přispívajícího k délce řízení a neztotožnil se ani s námitkou žalované, že řízení o odstranění stavby bylo po právní stránce složité a náročné. Uvedl, že ačkoliv zde mohou být spory o typové náročnosti, proběhla pouze dvě odvolací řízení proti meritornímu rozhodnutí, obě s příznivým výsledkem pro žalobce, a ani prováděné dokazování nebylo rozsáhlé, záviselo převážně na listinách, přičemž znalecký posudek sloužící až k následné úvaze o hodnotě stavby pro účely peněžitého vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku řízení nijak podstatně neprotáhl. Posuzované řízení soud prvního stupně nehodnotil jako složité ani po právní stránce, neboť jeho výsledek závisel na jedné podstatné předběžné otázce, po jejímž vyřešení se soud zabýval způsobem vypořádání neoprávněné stavby, což sice je spor typově náročnější, ale v této věci se o nic mimořádného nejednalo a cena byla zjištěna jedním znaleckým posudkem. K námitce žalované směřující ke snížení zadostiučinění z důvodu sdílení újmy žalobci soud prvního stupně uvedl, že toto se aplikuje v případě „vyššího počtu poškozených“, což neshledal. Soud prvního stupně tudíž nepřistoupil ke snižování zadostiučinění z těchto důvodů, nicméně neshledal ani důvody pro její navýšení, kterého se domáhali žalobci, neboť šlo o spor čistě a ryze majetkového charakteru, který nemá typově zvýšený význam a žalobci netvrdili dostatečně výrazný zásah do jejich života, jenž by byl tímto sporem způsoben. Neoprávněná stavba hasičárny totiž nemohla zasahovat do jejich bydlení nebo do jiné primární životní potřeby žalobců, šlo tak pouze o výtěžnost vlastnictví. Ve výši přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně nijak nehodnotil ani (skutkovými zjištěními nijak nepodloženou) pokutu uloženou žalobkyni b) soudním exekutorem v návaznosti na předběžné opatření o zajištění přístupu obce XY do hasičárny, neboť se „zřejmě“ jednalo o újmu, jež nebyla předmětem posuzovaného řízení, a navíc by postačilo vykonatelné soudní rozhodnutí dodržet. Soud prvního stupně tedy stanovil základní částku na hranici horního rozmezí základních částek určeného stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), tj. ve výši 20 000 Kč ročně, neboť souhlasil s námitkou žalobců, že k žádné valorizaci těchto částek za posledních 14 let nedošlo, ačkoliv inflace za toto období dosáhla téměř 50 %. Soud prvního stupně tedy vypočetl přiměřené zadostiučinění pro každého ze žalobců ve výši 123 334 Kč (tj. 20 000 Kč ročně za 6 let a 2 měsíce). Vzhledem k tomu, že žalovaná již každému ze žalobců vyplatila z tohoto důvodu částku 91 375 Kč, uložil žalované doplatit každému z nich částku 31 959 Kč a ve zbylém rozsahu (tj. ohledně částky 77 333 Kč) pak žalobu zamítl. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalované rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, č. j. 24 Co 31/2025-92, r