30 Cdo 1653/2009 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1653/2009 citace  Název judikátu:Institut neúměrného zkárcení (laesio enormis ) Právní věta:Platné právo neobsahuje právní institut neúměrného zkrácení (laesio enormis) řešící případy, kdy došlo ke sjednání příliš nízké kupní ceny, pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy, Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv však sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2010 Spisová značka:30 Cdo 1653/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1653.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák. § 39 obč. zák. § 589 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:23. 9. 2010 Publikováno ve sbírce pod číslem:57 / 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1653/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce Z. R., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štupartská 4, proti žalovaným 1) Mgr. V. Z., a 2) Z. Z., zastoupeným Mgr. Petrem Pazderou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4/1535, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha–západ pod sp. zn. 5 C 182/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2008, č.j. 23 Co 332/2008-135, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2008, č.j. 23 Co 332/2008-135, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud Praha-západ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. března 2008, č.j. 5 C 182/2006-90, zamítl žaloby, kterými se žalobce proti žalovaným domáhal jednak určení, že je vlastníkem „parcely č.p. 589 (pozemková parcela) v k.ú. K. (641464), okr. P.-z. o výměře 30 681 m2“ (dále též „předmětný pozemek“), a jednak určení, že „kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným, datovaná dne 23.7. 2004, jejímž předmětem je parcela č. 589 v k.ú. K., je neplatná.“ Dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že v případě žaloby o určení neplatnosti uvedené kupní smlouvy, nesvědčí žalobci na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť otázku její platnosti soud řeší jako otázku předběžnou k rozhodnutí o určení vlastnictví. Naopak žalobci svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětnému pozemku, když změny zápisu v katastru nemovitostí lze dosáhnout pouze požadovaným určením. Žalobu na určení vlastnictví však neshledal důvodnou. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně nepřisvědčil žalobním důvodům žalobce, že předmětnou kupní smlouvu (za okolností v žalobě blíže rozvedených) uzavřel v omylu, že tato smlouva je neplatná pro sjednání ceny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, a že smlouva je postižena absolutní neplatností ve smyslu § 39 obč. zák., když nebylo prokázáno, že by se žalovaní chovali k žalobci nemravně. Skutečnost, že došlo k navýšení hodnoty předmětných pozemků, nezpůsobuje absolutní neplatnost právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanými dne 23. července 2004 je neplatná, a že vlastníkem pozemku p.č. 589 v katastrálním území a obci K. je žalobce. Odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dále ze zjištění učiněných z provedeného dokazování v odvolacím řízení, konkrétně „ze znaleckého posudku Ing. J. K., založeného ve spise Finančního úřadu Praha-západ sp. zn. V- 5352/2004“, a poté dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená účastníky dne 23. července 2004 je absolutně neplatná, neboť se příčí dobrým mravům. Podle odvolacího soudu „Obecně lze říci, že při uzavírání kupních smluv se příčí dobrým mravům porušení zásady »krácení přes polovinu hodnoty«. Tato zásada sleduje cíl čelit při uzavírání smlouvy nápadně nevýhodnému nepoměru mezi plněním smluvní strany na straně jedné a protiplněním druhé smluvní strany na straně druhé. V rozporu s dobrými mravy je tedy plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru.“ V daném případě byla zásada „krácení přes polovinu hodnoty“ porušena, neboť kupní cena za předmětný pozemek účastníky dohodnutá ve výši 277.000,- Kč nedosahovala ani poloviny ceny stanovené znalcem ve výši 735.730,- Kč. Žalovaným se tak dostalo na základě předmětné kupní ceny plnění v podobě předmětného pozemku, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění, kterého se dostalo žalobci vyplacením kupní ceny ve výši 277.000,- Kč, v hrubém nepoměru. Odvolací soud v tomto hrubém nepoměru spatřil na rozdíl od soudu prvního stupně rozpor s dobrými mravy, když současně přihlédl i k dalším okolnostem daného případu. Konkrétně ke kupním smlouvám, které účastníci uzavřeli před předmětnou kupní smlouvou a ve kterých byla kupní cena dohodnuta za 1 m2 částkou 100,- Kč (kupní smlouva ze dne 20. května 2003), či 30,- Kč (kupní smlouva ze dne 23. května 2003), zatímco v předmětné kupní smlouvě „již kupní cena za 1 m2 uvedena nebyla. Rovnala by se částce 9,- Kč za 1 m2 (277.000,- Kč : 30 681 m2), což podle odvolacího soudu není v souladu s dobrými mravy.“  Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňují v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a odst. 3 téhož zákonného ustavení o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatelé mají pochybnosti o uplatnění odvolacím soudem použité zásady „krácení přes polovinu hodnoty.“ Z rozhodnutí odvolacího soudu není zjistitelné, jak se tato zásada stala obecně uznávaným míněním, jehož porušení lze pokládat za rozpor s dobrými mravy, a zda se jedná o zásadu historickou, která je uplatňována i v současném posuzování dobrých mravů, či o zásadu současnou, vzniklou vývojem, a jak tato zásada byla implementována do rozhodovací činnosti soudů. Dovolatelé jsou toho názoru, že k závěru o neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy, jak to v daném případě učinil odvolací soud, lze dospět, a aplikaci § 39 obč. zák. je možno použít jen tehdy, když se obsah právního úkonu ocitne v rozporu se společensky uznávaným míněním, přičemž významným z hlediska aplikace tohoto ustanovení je obsah a účel právního úkonu. Domnívají se, že na posouzení sjednané kupní ceny ustanovení § 589 obč. zák. nedopadá a že bylo v řízení prokázáno, že kupní cena byla stanovena ve výši, která byla v místě i čase obvyklá. Tuto cenu předmětu koupě stanovil žalobce jako prodávající, který měl o ceně zemědělských pozemků v místě nepochybně lepší přehled než dovolatelé, a navíc předmětný právní úkon prováděl za přítomnosti své právní zástupkyně. Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že při svém rozhodování přihlížel i k dalším okolnostem - ke kupním smlouvám, které účastníci uzavřeli před předmětnou kupní smlouvou, nejedná se podle názoru dovolatelů o posouzení úplné a komplexní, přičemž odvolací soud učinil závěry, které nemají oporu byť v částečně provedených důkazech. Za tím účelem dovolatelé v další části svého dovolání podrobně rozvádějí svou dovolací argumentaci a závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) zrušil meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se k podanému dovolání dovolatelů písemně nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) poté, co přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud přezkoumává rozhodnutí