30 Cdo 170/2014 – Nejvyšší soud

30 Cdo 170/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované České republiky - Vězeňské služby České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 93/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, č. j. 17 Co 246/2013 - 241, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobce (výrokem I.) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, aby soud konstatoval, že svévolným postupem Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR a Věznice Horní Slavkov vůči žalobci bylo porušeno základní právo žalobce na ochranu jeho zdraví a že tímto postupem těchto orgánů byl žalobce vystaven ponižujícímu zacházení, aby žalované byla uložena povinnost se žalobci písemně omluvit doporučeným datovaným dopisem za to, že svévolným postupem Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR a Věznice Horní Slavkov vůči žalobci bylo porušeno základní právo žalobce na ochranu jeho zdraví a za to, že tímto postupem těchto orgánů byl žalobce vystaven ponižujícímu zacházení, a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 250.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12. 4. 2011 do zaplacení, a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků ani vedlejší účastnice na straně žalované nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud (výrokem II.) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Takto rozhodl odvolací soud o nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena tím, že v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, došlo svévolným postupem orgánu veřejné moci ke zneužití pravomoci a bránění ve výkonu jeho práva na řádnou zdravotní péči. Žalobce si ve výkonu trestu odnětí svobody dlouhodobě stěžoval na bolesti zad, a proto mu byla začátkem dubna 2010 na základě vyšetření magnetickou rezonancí odborníkem prof. Š. z Fakultní nemocnice v Motole doporučena bezodkladná operace páteře a její datum bylo stanoveno na 21. 4. 2010. Nemocniční lékařská komise č. 1 Zdravotnické služby Vězeňské služby ČR doporučila přerušení výkonu trestu žalobce za účelem provedení operace, ta se však nerealizovala na zásah MUDr. Z. R., ředitelky odboru zdravotnické služby Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, která žalobce namísto operace odeslala na další vyšetření. Právní zástupce žalobce se opakovaně snažil získat jeho zdravotní dokumentaci, ta mu však byla poskytnuta až se značnými průtahy. Dále byl žalobce šikanován tím, že jeho převozy nařizované Vazební věznicí Pankrác byly realizovány za zpřísněných bezpečnostních podmínek při omezení pohybu donucovacími prostředky v nepřirozených polohách, což nepříznivě působilo na psychiku žalobce. Generální ředitelství Vězeňské služby ČR dlouhodobě ignorovalo opakované žádosti soudu o zaslání stanoviska k přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Výkon trestu odnětí svobody byl žalobci přerušen až v srpnu 2010 a žalobce poté musel absolvovat opětovně všechna vyšetření. Teprve 13. 1. 2011 mohl podstoupit potřebnou operaci páteře. Po celou dobu několika měsíců před operací trpěl stresem a frustrací a strádal, protože jeho zdravotní stav nebyl řešen. Žalovaná odmítla jeho nároky uspokojit mimosoudně. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neboť nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žádosti žalobce o přerušení výkonu trestu bylo vyhověno, byť se později ukázalo, že pro přerušení trestu nebyl důvod. Zástupce žalobce totiž soudu pro rozhodování o přerušení výkonu trestu předložil starou dokumentaci, ač mu již s největší pravděpodobností muselo být známo nové nedoporučující stanovisko Vězeňské služby ČR k přerušení výkonu trestu. Operace nebyla v původním plánovaném termínu provedena, protože žalobce před ní nebyl klinicky vyšetřen odborníkem, který operaci doporučil. Proto byl žalobce odeslán na další vyšetření. Vedlejší účastnice na straně žalované uvedla, že postup lékařů byl lege artis a v souladu s platným právem. K odložení operace žalobce došlo na základě odborného vyjádření specialisty z Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. Poukázala, že žalobce přerušení výkonu trestu využil k útěku. Při eskortování žalobce byly používány donucovací prostředky uvedené v § 17 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých žalobci v průběhu výkonu trestu odnětí svobody byla poskytována zdravotní péče. Po opakovaných stížnostech na bolesti zad byl odeslán na odborná vyšetření směřující ke zjištění, zda je třeba operativního řešení, jež muselo být provedeno mimo zařízení Vězeňské služby ČR. Pro bolesti zad byl žalobce opakovaně hospitalizován v únoru, dubnu a květnu 2010 a opakovaně byl vyšetřován magnetickou rezonancí k možnosti léčby. Svědek prof. MUDr. J. Š., CSc., primář oddělení spondylochirurgie Fakultní nemocnice v Motole, si na žalobce nepamatoval. Ve zdravotní dokumentaci žalobce se od něj žádná lékařská zpráva nenachází. Praxe byla taková, že jeho asistent vyšetřil pacienta ve věznici a na základě dokumentace byl stanoven termín operace, přičemž celková čekací doba na operaci včetně všech vyšetření je až 1 rok. Svědek vyloučil, že by na něj Vězeňská služba ČR vyvíjela nátlak nebo vyslovila přání, aby nějakého pacienta z řad vězňů neoperoval. Nemocniční lékařská komise č. 1 Zdravotnické služby Vězeňské služby ČR dne 16. 4. 2010 navrhla přerušení výkonu trestu odnětí svobody žalobce ze zdravotních důvodů na dobu 6 měsíců za účelem operace páteře žalobce na spondylochirurgickém oddělení Fakultní nemocnice v Motole v domluveném termínu 21. 4. 2010. Komise indikovala urychlené operační řešení na základě vyšetření magnetickou rezonancí a konzultace s prof. Š., přičemž konstatovala, že v podmínkách vězeňské nemocnice není možné provést příslušnou operaci ani zajistit adekvátní pooperační péči. Dne 3. 5. 2010 bylo provedeno ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně žalobci další vyšetření magnetickou rezonancí MUDr. J. H., který vzhledem k dalším zdravotním problémům žalobce (diabetické polyneuropatii) došel k závěru, že toho času není indikace k akutní chirurgické intervenci, vhodná je spíše konzervativní terapie a doporučil další vyšetření. Po návratu do Věznice Horní Slavkov bylo žalobci dne 7. 7. 2010 provedeno vyšetření EMG. Dne 9. 8. 2010 byl žalobci přerušen výkon trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů, absolvoval další vyšetření a v lednu 2011 se podrobil operaci. O přerušení výkonu trestu odnětí svobody soud rozhodl na základě podkladů předložených zástupcem žalobce, zejména na základě stanoviska komise Vězeňské služby ČR ze dne 16. 4. 2010, přičemž novější, nedoporučující stanovisko ze dne 14. 7. 2010 obdržel soud až 12. 8. 2010. Výkon trestu byl žalobci postupně přerušen až do 30. 6. 2011. Jeho pozdější žádost ze dne 9. 6. 2011 na přerušení výkonu trestu odnětí svobody na dobu do 31. 12. 2011 byla zamítnuta. Odvolací soud považoval za správné právní posouzení věci soudem prvního stupně, kdy tento neshledal nesprávný úřední postup ani vznik nemajetkové újmy na straně žalobce. Podle soudu prvního stupně postup Vězeňské služby ČR spočívající v tom, že nejprve prostřednictvím své komise operaci doporučila a stanovila její termín, avšak několik dní před tímto termínem ji zrušila a odeslala žalobce na další vyšetření (opakovaně na magnetickou rezonanci, ale především na dosud chybějící klinické vyšetření neurochirurgem), nebylo porušením práva žalobce na ochranu zdraví, a to i vzhledem k tomu, že tato další vyšetření byla provedena ve velmi krátké době cca 14 dnů. Ani následně, až do přerušení výkonu trestu odnětí svobody, nebyla žalobci odpírána zdravotní péče, když Vězeňská služba ČR postupovala v souladu s doporučením chirurga MUDr. H. na konzervativní terapii a vyšetření EMG. Nesprávný úřední postup nespatřoval ani v tom, že při hospitalizaci 11 dní ve vězeňské nemocnici v Brně byl žalobce umístěn na psychiatrickém oddělení, přičemž žalobce ani neuváděl, že tato konkrétní skutečnost poškodila jeho zdraví nebo vedla k nějaké újmě. Zpřísněná bezpečnostní opatření při převozech žalobce mimo věznici podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 555/1992 Sb. odpovídala ustanovení § 17 odst. 2, 3, 4 tohoto zákona. Použití těchto prostředků nelze považovat za nedůvodné a šikanózní již vzhledem k informaci Policie ČR z 25