30 Cdo 1730/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1730/2015 citace  Název judikátu:K otázce nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2015 Spisová značka:30 Cdo 1730/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1730.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 9. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1730/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) P. P., b) D. P., oběma zastoupených Václavem Petráskem, advokátem se sídlem ve Zlíně, J. A. Bati 5637, proti žalovaným 1) M. P., 2) Z. P., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/708, o určení vlastnictví, vedené u Okresního ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 158/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. ledna 2015, č. j. 60 Co 507/2014-184, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. ledna 2015, č. j. 60 Co 507/2014-184, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. října 2014, č. j. 36 C 158/2014-149, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. října 2014, č. j. 36 C 158/2014-149, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že vlastní ve společném jmění manželů označenou bytovou jednotku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce, kterou dne 23. prosince 2008 uzavřeli žalobci (převodci) s nabyvatelkou AZ-FINANCE, s. r. o., je ve smyslu § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. pro neurčitost i rozpor se zákonem absolutně neplatná. Nalézací soud však zohlednil situaci, kdy v mezidobí (tj. od uvedeného zajišťovacího převodu vlastnického práva až do podání této žaloby) došlo k následným (podle stavu zápisů v katastru nemovitostí) vlastnickým převodům (na základě kupní smlouvy ze dne 29. června 2009 z prodávající AZ-FINANCE, s. r. o. na kupující FINANCE GROUP, a. s., na základě kupní smlouvy ze dne 2. října 2009 z prodávající FINANCE GROUP, a. s. na kupující manžele L. a I. K. a konečně na základě kupní smlouvy ze dne 19. prosince 2012 z prodávajících manželů K. na kupující žalované). S odkazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, se soud prvního stupně dále zabýval otázkou, zda jsou u žalovaných dány předpoklady pro originární nabytí vlastnického práva, byť od nevlastníka, přičemž dospěl k pozitivnímu závěru. Konstatoval, že žalovaní od počátku poukazovali na to, že při koupi bytu učinili vše, co bylo z jejich strany možné, aby předešli případnému zpochybnění jejich vlastnického práva. Oba shodně uvedli, že si v katastru nemovitostí ověřili, zda jsou prodávající skutečně vlastníky bytu. Provedeným dokazováním bylo potvrzeno, že v době prodeje byli manželé K. v katastru nemovitostí skutečně zapsáni jako vlastníci bytu a žalovaní tak předmětný byt kupovali v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí a ve svém přesvědčení, že se platně stali vlastníky bytu, byli následně utvrzeni, když i je katastrální úřad jako vlastníky zapsal. O dobré víře žalovaných tak soud prvního stupně neměl žádných pochyb. Soud se zabýval i okolnostmi na straně žalobců, kteří si podle jeho názoru v daném případě počínali lehkomyslně; podepsali totiž smlouvu, která se stala podkladem pro zápis vlastnického práva k bytu do katastru nemovitostí, a podepsali i návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, takže museli vědět (i kdyby pečlivě nečetli předmětnou smlouvu), že vlastnické právo k bytu převádějí. Žalovaní, kteří při koupi bytu naplnili všechny zákonné předpoklady pro nabytí vlastnického práva převodem, nevěděli, že byt kupují od nevlastníka, neboť tato skutečnost pro ně prakticky nebyla seznatelná. Neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva tak nemůže jít k jejich tíži, proto jim soud jakožto dobrověrným nabyvatelům poskytl ochranu a žalobu na určení vlastnického práva žalobců, jimž vlastnické právo k bytu zaniklo, zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalovaní vycházeli při koupi bytu ze zápisu z katastru nemovitostí a byli oprávněně přesvědčeni vzhledem k jiným okolnostem o tom, že prodávající jsou vlastníky předmětné bytové jednotky. Problematická smlouva o zajišťovacím převodu práva, jejíž neplatnost je žalobci dovozována, byla titulem převodu vlastnictví ve čtvrté řadě předchozích vlastníků a navíc v době před 5 lety, když v mezidobí nebylo zjištěno, že by neplatnost této smlouvy byla nějakým způsobem uplatněna. Už jen to, že žalobci nezpochybnili platnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva v této uplynulé době 5 let, vede u žalovaných ke vzniku dobré víry, že nabytí vlastnictví k předmětné bytové jednotce bylo v souladu se zákonem a od oprávněných vlastníků. Soud prvního stupně správně v souladu s aktuální rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 2219/12, I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 143/07, sp. zn. II. ÚS 800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12 nebo sp. zn. IV. ÚS 4684/12) a s poukazem na základní ústavní principy – princip právní jistoty, princip důvěry v akty státu, ochrany dobré víry a princip ochrany nabytých práv – poskytl ochranu dobrověrným nabyvatelům vlastnického práva a žalobu zamítl. Z těchto důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. odvolací soudem potvrzen. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání, v němž předpoklad přípustnosti dovolání vymezují tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelé v tomto směru odkazují na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009). Dovolatelé závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil rozsudek odvolacího soud, podané žalobě zcela vyhověl a rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Žalovaní ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání naopak přisvědčili (jako věcně správnému) rozhodnutí odvolacího soudu., které je podle jejich názoru v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), s přihlédnutím k § 3028 odst. 1 a 2 o. z. (Hlava II, díl I, oddíl I o. z.), věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění a dospěl k závěru, že dovolání žalobců je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné i důvodné, neboť odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se při řešení právní otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně ohledně nabytí předmětné bytové jednotky žalovanými od nevlastníka, a to s ohledem na jejich dobrou víru v zápis v katastru nemovitostí. Odvolací soud sice odkázal na shora cit. rozhodnutí Ústavního soudu (v tom kterém rozsahu zabývající se materií nabytí nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka), nicméně v rámci zaujatého právního názoru nezprostředkoval (když tak neučinil ani soud prvního stupně ve svém rozsudku) žádnou právně kvalifikační úvahu v otázce jím sledované aplikace hmotného práva při zjištění dobré víry u žalovaných, případně ústavně právního předpisu, na jehož základě dospěl k závěru o nabytí uvedené bytové jednotky žalovanými, když za takovýto právně kvalifikační závěr nelze považovat obecný odkaz na jednotlivé právní principy (k tomu srov. poznámky níže). Přitom Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usou