30 Cdo 1778/2005 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1778/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2005 Spisová značka:30 Cdo 1778/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1778.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1778/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce I. F., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o určení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 52/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č.j. 1 Co 280/2004-83, t a k t o : I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce zaplatit jeho zástupci, advokátu, částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2005, č.j. 11 Co 280/2004-83, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. dubna 2004, č.j. 10 C 52/2001-69, kterým bylo podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. určeno, že žalobce nebyl vědomým spolupracovníkem zpravodajských orgánů Federálního ministerstva vnitra ČSSR v žádné z kategorií uvedených v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda žaloba obsahující uplatněný požadavek je žalobou na ochranu osobnosti nebo žalobou na určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Poukázal na to, že v označené věci již Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. července 2002, č.j. Ncp 3000/2001-19, rozhodl podle § 104a odst. 2 o.s.ř., že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné okresní soudy. Přihlédl též k judikatuře Nejvyššího soudu České republiky vztahující se k této právní problematice. Odvolací soud se ztotožnil s názorem žalobce, že z hlediska důkazního břemene bylo ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. povinností žalovaného dokazovat – oproti žalobnímu požadavku – že žalobce byl osobou, na kterou se vztahuje ustanovením § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. O této okolnosti podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně náležité a úplné dokazování a z provedených důkazů vyvodil správné skutkové i právní závěry. Nebyla tak prokázána spolupráce žalobce s orgány bývalé StB. Proto nebylo rozhodné o jakou formu spolupráce se mělo jednat. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 4. března 2005 a téhož dne nabyl právní moci. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 3. května 2005 včasné dovolání. Vytýká, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatňuje tak dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatelka především namítá, že předmětný spor je sporem nikoliv o určení podle § 80 písm. c) o.s.ř., ale ve skutečnosti sporem o ochranu osobnosti, o němž přísluší vést řízení a rozhodovat v prvém stupni Městskému soudu v Praze. Připomíná, že žalobce a žalovaný nejsou v žádném právním vztahu, přičemž právní postavení žalobce se (v důsledku této žaloby) nezmění. Tvrzené skutečnosti, jež jsou předmětem určovacího návrhu, musí prokázat žalobce. Nadto Ministerstvo vnitra jednající (v této věci) za stát jako jeho organizační složka není totožná s bývalým Federálním ministerstvem vnitra (ČSSR), stejně tak jako s republikovým orgánem téhož resortu. Evidenční pomůcky všech složek bývalé StB drží pouze jako archiválie. Plní tak povinnosti vyplývající z příslušných zákonných předpisů. Dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními v daném řízení. Výrok potvrzeného rozsudku soudu prvního stupně je podle dovolatelky nevykonatelný, když se v něm používá pojmu „zpravodajský“. Nadto žalovaná musí vždy žalobci ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 451/1991 Sb. vydat pozitivní lustrační osvědčení, že byl evidován jako spolupracovník StB. Dovolatelka proto navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 2. června 2005, v němž s ním vyslovuje nesouhlas. Současně konstatuje, že podané dovolání není přípustné. Navrhuje, aby toto dovolání bylo odmítnuto. Žádá, aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Dovolání žalované není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu - jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Stav řízení v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Napadeným rozsudkem totiž především nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a později zrušený rozsudek téhož soudu. Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Takovýto charakter však napadený rozsudek Městského soudu v Praze nemá. Otázka vztahu žaloby na ochranu osobnosti v případech, kdy byla fyzická osoba evidována jako spolupracovník bývalé StB a žaloby na určení podle § 80 písm. c) o.s.ř., že tato osoba nebyla tímto spolupracovníkem, je řešena ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované pod č. 46/1995 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) se závěrem, že takováto žaloba není vyloučena, přičemž o ní rozhodují v prvním stupni okresní soudy (obdobně též srovnej publikaci Ochrana osobnosti podle občanského práva , Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Linde Praha, a.s., 2004, str. 386). K námitce dovolatelky zpochybňující, zda je žalobou důvodně dotčena žalobcem označená organizační složka žalované, je třeba připomenout, že dne 31. prosince 1992 zanikla Česká a Slovenská Federativní Republika a jejími nástupnickými státy se podle čl. 1 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky, staly Česká republika a Slovenská republika. Podle článku 3 téhož ústavního zákona zánikem České a Slovenské Federativní Republiky mimo jiné zanikly též státní orgány této republiky (t.j. i Federální ministerstvo vnitra). Ze zmiňovaného ústavního zákona vyplývá, že příslušné pravomoci příslušející ke dni zániku České a Slovenské Federativní Republiky federálním orgánům, přecházely, resp. náležely od 1. ledna 1993 na území České republiky příslušným orgánům této republiky a na území Slovenské republiky pak jejím orgánům, pokud ústavní zákon některé z republik nestanoví jinak. U agendy týkající se evidence žalobce jako osoby uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., se za právního nástupce bývalého Federálního ministerstva vnitra považuje Ministerstvo vnitra České republiky. Podle ustan