30 Cdo 1806/2014 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1806/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 11. 2014 Spisová značka:30 Cdo 1806/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1806.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 420 odst. 2 obč. zák. § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 12. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 4.2.2015II.ÚS 353/15JUDr. Radovan Suchánekodmítnuto19.2.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1806/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců a) Mgr. J. H. a b) K. H., obou zastoupených JUDr. Jiřím Fílou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, U Imperiálu č. 10, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem v Chebu, Komenského č. 4, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 63/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2013, č.j. 1 Co 94/2010-729, takto: I. Dovolání žalobců se odmítá II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. května 2009, č.j. 19 C 63/2004-426, ve znění usnesení ze dne 25. ledna 2011, č.j. 19 C 63/2004-563, mimo jiné výrokem IV. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po původně prvním žalovaném P. K. („dále jen „žalovaný“) zaplacení částky 300.000,- Kč každému z nich. Soud prvního stupně při rozhodování podle ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vyšel z toho, že žalovaný jako řidič, který uzavřel dne 30.1.2003 dohodu o provedení práce se společností LSK Autobusy, spol. s r. o., dne 8.3.2003, řídil patrový autobus tovární značky Neoplan N1 22 majitele LSK Autobusy, spol. s r.o., zajišťující přepravu pro Cestovní kancelář VLNA, konkrétně padesáti dvou osob vracejících se z týdenního pobytu v rakouském Ramsau do Karlových Varů, způsobil nehodu, při které bylo usmrceno devatenáct osob, mezi nimi i V. H., a při níž utrpělo těžké zranění dvacet šest dalších osob. Jako řidič autobusu jel mimo obec rychlostí větší než 90 km/h, porušil povinnost stanovenou v § 48 odst. 1 zák. č. 247/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který mu ukládal povinnost zúčastnit se v rozsahu 16 hodin ročně zdokonalování odborné způsobilosti a přezkoušení jednou za tři roky a předtím podstatně změnil obsah osvědčení o profesní způsobilosti řidiče v tom směru, že je oprávněn řídit vozila pro přepravu více jak devíti osob cestujících včetně řidiče, tedy i autobusu a to pak předložil svému zaměstnavateli LSK Autobusy, spol. s r.o., pro kterého na základě dohody o provedení práce vykonal jízdu jako řidič autobusu dne 8. 3. 2003, při níž došlo ke shora popsané dopravní nehodě. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalovaný při způsobení zmíněné dopravní nehody jednal v rámci plnění úkolů jako zaměstnanec třetího žalovaného, neoprávněný zásah do osobnosti žalobců byl způsoben přímým jednáním - neúmyslným zaviněním dopravní nehody v rámci plnění činnosti třetího žalovaného, a proto (prvního) žalovaného nestíhá povinnost k náhradě nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2010, č.j. 1 Co 94/2010-505, mimo jiné druhým odstavcem výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný P. K. je povinen z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zaplatit každému žalobci částku 100.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o tom, že žalovaný při způsobení uváděné dopravní nehody jednal v rámci plnění úkolů jako zaměstnanec třetího žalovaného, přičemž neoprávněný zásah do osobnosti žalobců byl způsoben přímým jednáním – neúmyslným zaviněním dopravní nehody v rámci plnění činnosti třetího žalovaného. Na rozdíl od soudu prvního stupně však podle názoru odvolacího soudu žalovaný vybočil z rámce činnosti, kterou byl právnickou osobou, svým zaměstnavatelem (LSK Autobusy spol. s r. o.) pověřen, neboť v době nehody jel nepovolenou rychlostí a dostatečně se nevěnoval řízení autobusu, sjel zjevně bez omluvitelného důvodu na nezpevněnou krajnici, což mělo za následek skutkový děj dopravní nehody. Dále vybočil z mezí činnosti, kterou byl svým zaměstnavatelem pověřen i tím, že padělal a pozměňoval veřejnou listinu (§ 176 odst. 1 tr. zák.), dopsal si do příslušné kolonky veřejné listiny opravňující ho k řízení vozidla přepravujícího více než 9 osob údaj o profesní způsobilosti, aniž by absolvoval příslušná školení a přezkoušení pro řidiče těchto vozidel. Dále odvolací soud připomněl, že lze dovodit, že za situace, pokud by údaje v listině opravňující ho k řízení autobusu tuto profesní způsobilost potřebnou k řízení autobusu neměl, neuzavřela by s ním společnost LSK Autobusy, spol. s r.o. dohodu o pracovní činnosti, neboť by se nevystavovala riziku, že žalovaný řídí autobus, aniž by byl proškolen v potřebných znalostech na příslušnou řidičskou skupinu. Žalovaný svým jednáním v předchozích dvou větách popsaných vybočil z rámce činnosti, kterou byl zaměstnavatelem pověřen, a je namístě závěr, že nese odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, kterou žalobci utrpěli tím, že jejich syn byl při dopravní nehodě usmrcen. Pokud by odvolací soud neshledal odpovědným, vedle třetího žalovaného, i prvního žalovaného, a nedovodil, že jmenovaný vybočil svým jednáním z rámce plnění úkolů svého zaměstnavatele, pak by tento závěr odporoval obecně chápanému pojmu a obsahu výrazu „spravedlivé rozhodnutí“, neboť první žalovaný by nenesl ani část odpovědnosti za neoprávněný zásah způsobený žalobcům usmrcením syna, přesto, že v rámci své profesní činnosti porušil vyloženým způsobem řadu právních norem. K dovolání žalovaného proti výroku I. věta druhá rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 3. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011, tento rozsudek v napadeném výroku zrušil a věc vrátil v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud mimo jiné uvedl, že jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou či jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby či jiné fyzické osoby (hovořilo se o rámci, resp. o mezích úkolů), postihují v rámci analogie § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 853 téhož zákona občanskoprávní sankce podle § 13 obč. zák. samotnou právnickou či fyzickou osobu, neboť neoprávněný zásah se přičítá (výlučně) této samotné právnické osobě či jiné fyzické osobě. Zaměstnanec, popř. jiná použitá osoba neodpovídají osobně přímo postižené fyzické osobě, nýbrž jen té právnické či fyzické osobě, které je ke své činnosti použily (odpovídají tak pouze v tzv. vnitřním vztahu). Pouze ve výjimečném případě, t.j. kdyby chování zaměstnance právnické, popř. fyzické osoby bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako vybočení (exces) z realizace činnosti právnické či fyzické osoby, která byla touto právnickou či fyzickou osobou pro jejich činnost použita, byla by postižena občanskoprávními sankcemi podle § 13 obč. zák. vůči postižené fyzické osobě přímo tato použitá osoba, zpravidla zaměstnanec; z činnosti právnické či fyzické osoby nevybočuje každé chování zaměstnance, kterým způsobil nemajetkovou újmu na osobnosti dotčené fyzické osoby, a to ani takové, které by dokonce mělo povahu trestného činu. Dovolací soud zdůraznil, že odvolací soud však shora uvedené zásady zcela zřetelně neodůvodněně (bez konkrétního zákonného podkladu) modifikoval úvahou, že odpovědnost za ve sporu popisovaný zásah nese (též) první žalovaný, protože při svém jednání, resp. činnosti, vybočil porušením řady právních předpisů z rámce plnění úkolů svého zaměstnavatele, takže by bylo v rozporu s požadavkem na spravedlivé rozhodnutí, aby také on nenesl část odpovědnosti za popsaný zásah vedle třetího žalovaného. Dovolací soud si při svém rozhodování byl plně vědom skutečnosti, že první žalovaný v rozhodné době porušil řadu povinností (a to i v intenzitě trestného činu), přesto musel konstatovat, že ze spisu nevyplývá, že by toto jednání bylo možno kvalifikovat jako exces, který by v posuzovaném případě vyloučil analogickou aplikaci ustanovení § 420 obč.zák. Vrchní soud v Praze poté opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 21. srpna 2012, č.j. 1 Co 94/2