30 Cdo 1903/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1903/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2013 Spisová značka:30 Cdo 1903/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1903.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Promlčení Dotčené předpisy:§ 31a předpisu č. 82/1998Sb. § 32 odst. 3 předpisu č. 882/1998Sb. § 101 obč. zák. § 33 předpisu č. 82/1998Sb. § 26 obč. zák. § 106 odst. 1 obč. zák. § 9 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 1. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1903/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce P. M., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Ostrava, Stodolní 741/15, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 2,000.000,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 108 C 91/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2013, č.j. 44 Co 9/2012-69, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2013, č.j. 44 Co 9/2012-69, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. října 2011, č.j. 108 C 91/2010- 43, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“), zamítl dne 11. října 2011, č.j. 108 C 91/2010-43, žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2,000.000,- Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobce se vůči žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), ve výši 2,000.000,- Kč; tuto náhradu nemajetkové újmy požaduje z toho důvodu, že usnesením Městského soudu v Brně byl dne 24. 4. 2004 vzat do vazby podle § 68 trestního řádu, když dne 21. 4. 2004 bylo proti jeho osobě zahájeno trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Dne 14. 6. 2006 byl z vazby propuštěn na svobodu poté, co za něj byla přijata peněžitá záruka. Dne 10. 6. 2009 pak nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. O této skutečnosti se žalobce dozvěděl prostřednictvím svého právního zástupce koncem měsíce června 2009 a dne 3. 7. 2009 požádal Krajský soud v Brně o vrácení peněžité záruky. Žalobce tak byl po dobu 2 let a téměř dvou měsíců držen ve vazbě, přičemž bylo trestní řízení vůči jeho osobě skončeno zprošťujícím rozsudkem. Jako přiměřené zadostiučinění považoval žalobce částku ve výši 2,000.000,- Kč a nikoli pouhé konstatování porušení práva, jak učinila žalovaná poté, co u ní žalobce dne 7. 12. 2009 uplatnil svůj nárok. Soud prvního stupně žalobu zamítl vzhledem k uplatněné námitce promlčení, přičemž za okamžik běhu subjektivní promlčecí doby dle ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk označil den 8. 4. 2009, kdy byl žalobce osobně přítomen vyhlášení zprošťujícího rozsudku a dozvěděl se tak o vzniklé nemajetkové újmě. Promlčecí doba tak uběhla 8. 10. 2009, žalobce však návrh na předběžné projednání u žalované podal až dne 7. 12. 2009 a žalobu k soudu až dne 31. 5. 2010, tedy po uplynutí promlčecí doby. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. března 2013, č.j. 44 Co 9/2012-69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal, stejně jako soud prvního stupně, na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008 s tím, že pokud došlo k vyhlášení rozsudku dne 8. 4. 2009 za osobní přítomnosti žalobce, tak subjektivní šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku skončila dne 8. 10. 2009, nárok byl však uplatněn až dne 7. 12. 2009 a u soudu až dne 31. 5. 2010, tedy po uplynutí promlčecí doby a nelze ho v důsledku promlčení přiznat. Proti výše uvedenému rozhodnutí podal žalobce včasné dovolání (dále jen „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatel má za to, že jeho případ řeší otázku, která ještě v praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Dovolatel uvádí, že podstatou jeho sporu je právní otázka, kdy nastal okamžik, kdy se „dozvěděl“ o vzniku nemajetkové újmy a od kdy tak počala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta podle ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk. Podle dovolatele soudy vycházely pouze z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, podle kterého počala subjektivní lhůta běžet samotným oznámením rozhodnutí a nikoli právní mocí takového rozhodnutí. Tímto dochází k paradoxní situaci, kdy promlčecí doba začíná běžet dříve než skutečně a konečně vznikla specifikovatelná škoda. Dovolatel je toho názoru, že takový výklad je nelogický a nepřezkoumatelný a tato problematika ještě není judikatorně řešena. Proto navrhnul, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu projednání. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu důvodné, neboť odvolací soud v napadeném rozsudku vycházel z právních závěrů v mezidobí překonané judikatury Nejvyššího soudu. Dovolací soud v rozsudku ze dne 21. 4. 2011, uvedeném pod sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, dospěl k závěru, že byla-li žalobkyně přítomna u vyhlášení zprošťujícího rozsudku, počala žalobkyni běžet promlčecí doba pro uplatnění nároku podle ustanovení § 32 odst. 3 věty první OdpŠk dnem následujícím po dni, kdy byl v její přítomnosti vyhlášen zprošťující rozsudek, neboť tímto okamžikem jí bylo oznámeno zprošťující rozhodnutí. Od tohoto závěru se však Nejvyšší soud odchýlil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 115/2012, ve kterém dovodil, že promlčecí doba začala plynout až dnem následujícím po dni po právní moci zprošťujícího rozsudku, přestože poškozenému vzniká nemajetková újma již v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání či kdy je nezákonně omezena jeho osobní svoboda, neboť úspěšné uplatnění nároku je podmíněno zastavením trestního stíhání či zproštěním obžaloby. Nejvyšší soud zde rovněž vyslovil a odůvodnil závěr, že újma nemajetkové povahy vzniká již v souvislosti s omezením osobní svobody zakládajícím nárok na její náhradu přede dnem účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (26. 4. 2006), a případné promlčení nároku na její náhradu uplatněného na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod je třeba posuzovat dle § 101 obč. zák. V této věci tak tvrzená nemajetková újma mohla vzniknout - již v době, kdy je nezákonně omezena jeho osobní svoboda (zde vazbou) - pouze před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Právní úpravu zákona č. 82/1998 Sb., účinnou až od 27. dubna 2006, tak nelze použít. Proto je vyloučeno i použití ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006, vztahující se k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy. Dle ustanovení § 33 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném před 27. dubnem 2006) nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se promlčí za dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu. Škodou ve smyslu posledně uvedeného ustanovení se pro rozhodné období rozumí výhradně majetková újma (skutečná škoda a ušlý zisk); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011