30 Cdo 1999/2009 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1999/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2010 Spisová značka:30 Cdo 1999/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1999.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 103 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 1. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1999/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Páčka, Ph.D., ve věci žalobkyně P. D., zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská č. 1511/230, proti žalovanému Městu Lovosice, se sídlem v Lovosicích, Školní č. 407/2, zastoupenému JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá č. 5, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 99/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2009, č.j. 1 Co 292/2008-145, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2009, č.j. 1 Co 292/2008-145, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou u soudu prvního stupně 8. 9. 2000, se žalobkyně domáhala proti žalovanému označenému Okresní úřad Litoměřice vedle náhrady bolestného, ztížení společenského uplatnění a placení renty též omluvy a náhrady nemajetkové újmy 1,500.000,- Kč s odůvodněním, že pochybením dětského lékaře, zaměstnance již zrušeného Okresního ústavu národního zdraví Litoměřice, který nepokračoval po propuštění žalobkyně z porodnice ve vakcinaci proti HBV dalšími dávkami, došlo u žalobkyně k „onemocnění vertikálně přenesenou infekcí virovou hepatitidou B s chronickým průběhem“. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. července 2005 č. j. 34 C 99/2000-127 uložil Městu Lovosice, aby zaplatilo žalobkyni 1,500.000 Kč (odstavec I výroku), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu procesních nákladů (odstavec II výroku), Fakultní nemocnici Na Bulovce „přiznal znalečné“ 18.691,50 Kč (odstavec III výroku), žalovanému uložil aby státu zaplatil na náhradě nákladů státu 18.691,50 Kč (odstavec IV výroku) a soudní poplatek 1.000,- Kč (odstavec V výroku), a zastavil řízení ohledně žalobkyní požadované omluvy (odstavec VI výroku). Při rozhodování vycházel z toho, že „v důsledku organizačních a územních změn“ se z původně žalovaného Okresního úřadu Litoměřice stalo žalovaným Město Lovosice, na které přešla práva a povinnosti Okresního ústavu národního zdraví v Litoměřicích, v jehož nemocnici se dne 14. 12. 1990 narodila žalobkyně své HBsAg pozitivní matce. Na základě provedených důkazů, vyjmenovaných v odůvodnění rozsudku, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně byla postnatálně ošetřována non lege artis, že pochybení v jejím ošetřování se dopustil zaměstnanec předchůdce žalovaného, a že v důsledku toho utrpěla žalobkyně závažné poškození svého zdraví. Vzhledem k rozsahu tohoto poškození shledal z hlediska § 13 obč. zák. přiměřeným zadostiučiněním náhradu nemajetkové újmy ve výši 1,500.000,- Kč. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. ledna 2009, č. j. 1 Co 292/2008-145, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (včetně náhrady státem placených nákladů řízení) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud odkázal na ustanovení § 103 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) s tím, že jednou z podmínek řízení je i způsobilost být účastníkem řízení, přičemž podle § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo, má způsobilost mít práva a povinnosti (resp. ten, komu ji zákon přiznává). Konstatoval, že v oblasti místní územní samosprávy má způsobilost mít práva a povinnosti obec, která je právnickou osobou a má vlastní majetek a která jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (§ 4 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích). Výkonným orgánem obce je obecní rada. Obecní úřad, městský úřad, úřad města, úřad městského obvodu nebo městské části, je orgánem obce, který v oblasti samostatné působnosti obce plní úkoly uložené mu obecní radou nebo obecním zastupitelstvem, usměrňuje po odborné stránce rozpočtové a příspěvkové organizace a zařízení, které si obec zřídila, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, a pomáhá komisím obecní rady v jejich činnosti, a který v oblasti přenesené působnosti obce vykonává státní správu s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu (srov. § 58 odst. 3 zák. č. 367/1990 Sb.). Zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), obecnímu úřadu jako orgánu obce nepřiznává způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající. Ze shora uvedeného vyplývá, že v žalobě označený jako žalovaný Okresní úřad Litoměřice nemá způsobilost mít práva a povinnosti, a proto nemá ani způsobilost být účastníkem řízení. Jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a který musí mít za následek zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Postup soudu prvního stupně, který přes uvedený nedostatek podmínky řízení, k němuž je povinen přihlížet kdykoli za řízení (§ 103 o. s. ř.), který usnesením ze dne 6. 8. 2001, č. j. 34 C 99/2000-36, připustil, aby žalovaný Okresní úřad v Litoměřicích, kterého, jak uvedeno shora, nebylo možné považovat za účastníka řízení, „z řízení vystoupil a na jeho místo vstoupilo samostatné zdravotnické zařízení Poliklinika Lovosice“ a usnesením ze dne 16. 12. 2003, č. j. 34 C 99/2000-62, rozhodl, že „na straně žalované bude v řízení pokračováno s Městem Lovosice“, nebyl správný, neboť postup soudu podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. je přípustný pouze za situace, kdy původní žalovaný měl procesní způsobilost, nikoli však za situace, byl-li za žalovaného označen procesně nezpůsobilý subjekt. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. řízení zastavil. Usnesení Vrchního soudu v Praze bylo doručeno tehdejšímu zástupci žalobkyně dne 28. 1. 2009 a téhož dne nabyl právní moci. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dne 10. března 2009 včasné dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že Okresní úřad Litoměřice neměl způsobilost být účastníkem daného řízení, neboť podle jejího názoru ji v době zahájení řízení měl. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání se žalovaný vyjádřil písemným podáním svého zástupce, v němž se s napadeným rozhodnutí odvolacího soudu ztotožnil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté usnesení odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak již bylo uvedeno, žaloba byla v této věci podána dne 8. září roku 2000 – tedy ještě před účinností zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (od. 1. ledna 2001). V té době se k otázce způsobilosti okresních úřadů aktuálně vyjadřovalo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 1998, Cpjn 68/97. Bylo proto v tomto případě na odvolacím soudu, aby při svém rozhodování v souladu s tehdy platnou právní úpravou uvážil, že, jak se uvádí ve zmíněném stanovisku, podle ustanovení § 18 od