30 Cdo 2027/2004 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2027/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2005 Spisová značka:30 Cdo 2027/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2027.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 11 předpisu č. 40/1964Sb. § 13 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2027/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 12/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2003, č.j. 1 Co 96/2003-77, t a k t o : Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2003, č.j. 1 Co 96/2003-77, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2003 pod č.j. 1 Co 96/2003-77 potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002, č.j. 37 C 12/2000-56, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 100,000.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, v němž žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spočívající v tom, že žalovaná vydala cestovní pas s osobními údaji žalobce K. V. poté, kdy jmenovaný vyplnil žádost o vydání cestovního dokladu, spolu s ní předložil dvě fotografie, náhradní potvrzení o občanském průkazu žalobce a jeho rodný list. Připomněl, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by žalovaná při vydání předmětného cestovního dokladu postupovala v rozporu s tehdy platným zákonem č. 216/1991 Sb., o cestovních dokladech. Protože žalovaná postupovala při vydání tohoto pasu v souladu se zákonem, kdy ani žalobou není tvrzen opak, šlo o výkon zákonem uložené povinnosti, což je okolností vylučující neoprávněnost zásahu. Ze strany žalované nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, takže není splněn hmotněprávní předpoklad vzniku její občanskoprávní odpovědnosti podle ustanovení § 13 o.z. Cestovní doklad vydaný takto K. V. s osobními údaji žalobce byl (nadto) od počátku neplatný ve smyslu § 13 zákona č. 216/1991 Sb. a nakládání s tímto dokladem jde na úkor K. V. Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11. června 2003, přičemž zástupci dovolatele byl doručen téhož dne. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 11. července 2003 včasné dovolání, doplněné podáním jeho zástupce dne 11. června 2004 č.l. 96 spisu. Má zato, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\") a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovozuje, že rozhodnutí má zásadní význam pro posouzení otázky odpovědnosti státu za účinky jeho vadných aktů a ochrany občanů, jichž se tyto akty dotknou. Dovolatel zejména poukazuje na skutečnost, že pokud žalovaná vydala neplatný doklad (cestovní pas), porušila tím svoji zákonnou povinnost. Žalovaná byla povinna opatřit si jednoznačné důkazy o totožnosti žadatele (o cestovní pas). Podle § 9 odst. 3 zákona o občanských průkazech není tzv. potvrzení o občanském průkazu veřejnou listinou, a není tudíž schopno totožnost prokázat. Bylo proto povinností žalované opatřit si před vydáním cestovního pasu spolehlivé informace o skutečnostech tvořících totožnost osoby. Zdůraznil, že vydáním průkazu totožnosti nepovolané osobě vzniká významná újma na osobních a osobnostních právech dotčené osobě, takže je dána odpovědnost ve smyslu ustanovení § 13 o.z. Navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K uvedenému dovolání se žalovaná nevyjádřila. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud dovozuje, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 o.s.ř.), neboť právní otázku řeší v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno za daného stavu řízení z hlediska výtek obsažených v dovolání žalovaného považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však ze spisu zjištěny nebyly. Odlišná je však situace u dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle ustanovení § 11 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života, zdraví, občanské a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 o.z.). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce jedna zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2 o.z.). S odvolacím soudem je třeba souhlasit, pokud konstatuje, že základním hmotněprávním předpokladem odpovědnosti podle § 13 o.z. je neoprávněný zásah, způsobilý vyvolat újmu na osobnosti občana, spočívající v porušení či ohrožení práv chráněných ustanovením § 11 násl. o.z. Důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je pak okolnost, že k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních či cizích nebo veřejných při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti. V dalším však již napadené rozhodnutí nedává zcela spolehlivou odpověď na otázku, zda žalobcem tvrzený zásah do jeho osobnostních práv, jenž je předmětem tohoto řízení, měl či neměl charakter zásahu neoprávněného. Je obecně uznávanou skutečností, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být dány tyto hmotněprávní předpoklady: - existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, - neoprávněnost, resp. protiprávnost tohoto zásahu, - existence příčinné souvislosti mezi existencí zásahu a jeho neoprávněností. Současně je nutno připomenout, že sankce za nemajetkovou újmu vzniklou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem jsou vesměs založeny na objektivním principu, t.j. vznikají bez zřetele na zavinění původce neoprávněného zásahu. V souzeném případě napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce ze strany žalované došlo výkonem jí uložené povinnosti, což je okolností vylučující neoprávněnost takového zásahu. Přitom v řízení soud neshledal, že by žalovaná při vydání cestovního dokladu (třetí osobě, avšak znějícího na jméno žalobce) postupovala v rozporu s tehdy platným zákonem č. 216/1991 Sb., o cestovních dokladech. Zde však je třeba uvážit, že zproštění se občanskoprávních sankc