30 Cdo 235/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 235/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2025 Spisová značka:30 Cdo 235/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.235.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pozemkový fond Dotčené předpisy:§ 2 předpisu č. 569/1991 Sb. § 17 odst. 2 předpisu č. 229/1991 Sb. § 17 odst. 3 předpisu č. 229/1991 Sb. § 13 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 235/2025-323 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce D. S., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D. advokátem, se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení částky 13 980 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 248/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 39 Co 73/2024-300, t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 39 Co 73/2024-300, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2023, č. j. 14 C 248/2021-269, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná nahradila škodu ve výši 13 980 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jde o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem někdejšího Pozemkového fondu České republiky (dále též „Pozemkový fond“) při výkonu veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném pro rozhodné období (dále též jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“). Žalobce nesprávný úřední postup Pozemkového fondu spatřoval v tom, že smlouvou ze dne 29. 6. 2005, č. 90PR05/41 (dále též „předmětná smlouva“, „smlouva o převodu“, či „smlouva“), o převodu náhradního pozemku dle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákon o půdě“) uzavřenou mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou jako nabyvateli a Pozemkovým fondem jako převádějícím došlo k převodu náhradního pozemku par. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětný pozemek“ či „pozemek“) na žalobce a jeho bývalou manželku s účinky vkladu ke dni 30. 6. 2005. Následně na základě žaloby na určení bylo v soudním řízení určeno, že vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika, neboť smlouva o převodu náhradního pozemku byla shledána absolutně neplatnou z toho důvodu, že Pozemkový fond v rozporu se zákonem nepřihlédl ke skutečnosti, že přihlášku ohledně předmětného pozemku podaly, kromě žalobce a jeho bývalé manželky, i další osoby. Tím porušil § 7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákon č. 95/1999 Sb.). Na základě uvedeného tvrzeného nesprávného úředního postupu Pozemkového fondu žalobce požadoval uhrazení částek, které vynaložil v souvislosti s pořízením restitučních nároků; částek uhrazených na právní zastoupení v soudním sporu o určení vlastnictví předmětného pozemku; částek, které žalobce vynaložil na úpravy pozemku; částek odpovídajících dani z nemovitých věcí a pojištění pozemku; částek odpovídajících údržbě pozemku vlastními silami; částky uhrazené bývalé manželce při vypořádání společného jmění, částek vynaložených na žalobcovu trenérskou licenci PGA; částek vynaložených na zmařenou reklamu na budovaný golfový areál, částek vynaložených na ostrahu areálu, na jeho webovou prezentaci a na kamerový systém; částek vynaložených na zakoupení, servis a údržbu techniky využívané na udržování pozemku a částek, které musel žalobce vynaložit v souvislosti s tím, že došlo k odejmutí majetku zcela bez jakéhokoliv poskytnutí náhrady, ztrátě důvěry partnerů, následně k neschopnosti splácet závazky, kdy mělo následně dojít i k nařízení exekuce. 2. Žalovaná naproti tomu namítala, že podle OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Pozemkový fond, který byl zrušen ke dni 31. 12. 2012, nebyl státním orgánem, nýbrž byl právnickou osobou – účelovým sdružením majetku. Pozemkový fond autoritativně nerozhodoval o právech a povinnostech adresátů práva. Jednání Pozemkového fondu při uzavírání smlouvy o převodu nelze považovat za výkon veřejné moci. Pozemkový fond při uzavření předmětné smlouvy nevystupoval jako státní orgán, neboť neuplatňoval státní moc a nevystupoval ve vrchnostenském postavení. Žalobce a Pozemkový fond jednali v rovném postavení; nebýt jejich shodné vůle, smlouva by nevznikla. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 14 C 248/2021-269, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení 13 980 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II). 4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě žalobcem podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud bez výhrad přisvědčil právnímu posouzení soudu prvního stupně. 5. Soudy obou stupňů neprováděly dokazování a vyšly z toho, jak žalobce svůj nárok skutkově vymezil v žalobě, majíce za to, že již uplatněná tvrzení (i kdyby byla prokázána) bez dalšího vylučují uvažovat o zažalovaném nároku jako důvodném. 6. V rovině právního posouzení soudy obou stupňů přisvědčily argumentaci žalované, že jednání někdejšího Pozemkového fondu při nakládání se státním majetkem (s pozemky ve vlastnictví státu, k nimiž svědčilo právo hospodaření Pozemkovému fondu) není výkonem veřejné moci, a proto se nelze domáhat náhrady škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb. 7. K povaze uplatněného nároku (na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., popř. jako bezdůvodného obohacení s žalobcem akcentovaným aprobováním tzv. zjevné nespravedlnosti) soud prvního stupně připojil v závěru svého rozsudku poznámku, že v předchozí fázi řízení Městský soud v Praze uložil soudu prvního stupně, aby ve věci jednal s Ministerstvem zemědělství a žalobu posoudil jako žalobu z titulu nesprávného úředního postupu, a současně aby se v rámci posuzování věci samé při posouzení pasivní legitimace žalované zabýval tím, zda postup Pozemkového fondu je výkonem veřejné moci. Pokud pak žalobce při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 12. 4. 2022 uvedl, že požaduje jak náhradu škody, tak i náhradu za bezdůvodné obohacení, soud prvního stupně znovu odkázal na závěry odvolacího soudu vyložené již výše, když nadto žalobce žádný z jím požadovaných nároků ve skutečnosti nekonstruuje jako bezdůvodné obohacení žalované, nýbrž se domáhá uhrazení částek, které na úpravy pozemku vynaložil. Takto zažalovaný nárok přitom podle soudu prvního stupně nepředstavuje bezdůvodné obohacení druhé osoby, nýbrž se jedná o marně vynaložené náklady žalobce, tj. škodu. 8. Odvolací soud (jenž aproboval právní závěry soudu prvního stupně) nad rámec rozhodujících důvodů dodal, že sice napadeným rozsudkem není nijak kompenzována škoda, která žalobci vznikla, když v té souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu, ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 1085/22, který v bodě 8 soud ochrany ústavnosti uvedl, že „podřazením nároku v rovině občanskoprávní není stěžovateli odepřeno právo na náhradu škody (unese-li břemeno tvrzení a důkazu), pouze se řídí jiným právním předpisem. Principiálně je přitom třeba tvrdit a dokazovat tytéž skutečnosti – protiprávní jednání škůdce, vznik škody a příčinnou souvislost mezi chováním škůdce a vzniklým následkem“, navíc ze žádného tvrzení žalobce nelze podle odvolacího soudu dovodit, že by se v tomto řízení domáhal vydání bezdůvodného obohacení. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Rozsudek odvolacího soudu žalobce (dále též „dovolatel“) napadl v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že odvolací soud posuzoval dosud neřešenou otázku (č. 1/), „zda podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení a souběžně žaloby o nárok dle zákona č. 82/1998 Sb. o částky v téže výši zakládá překážku litispendence a zda v př