30 Cdo 2367/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2367/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2025 Spisová značka:30 Cdo 2367/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.2367.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Obnova řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 15.01.2026III.ÚS 136/26 Daniela Zemanová Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2367/2025-200 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně KREJKAR veřejná obchodní společnost „v likvidaci“, IČO 42767318, se sídlem v Ostravě, Pražákova 217/5, zastoupené JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 13 561 370 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 187/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2024, č. j. 11 Co 184/2024-164, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 32 C 183/2003 (dále též jen „posuzované řízení“), jehož se účastnila jako žalovaná. V tomto řízení, jež bylo pravomocně skončeno dne 26. 11. 2018, byla jako předběžná řešena otázka platnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 17. 12. 1992 mezi žalobkyní a státním podnikem Čistírny a prádelny, státní podnik „v likvidaci“ (vystupujícím zde v procesním postavení žalobce), kterou soudy zhodnotily jako platnou, čímž se odchýlily od řešení obdobné předběžné otázky vysloveného v dřívějším řízení vedeném mezi týmiž účastníky (avšak v opačném procesním postavení) u stejného okresního soudu pod sp. zn. 27 C 177/2001, v němž byla tato smlouva shledána naopak neplatnou. Vzhledem k délce posuzovaného řízení přitom bylo žalobkyni znemožněno podat včasnou žalobu na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 27 C 177/2001 (které pravomocně skončilo dne 14. 3. 2012), v důsledku čehož měla žalobkyni vzniknout škoda ve výši jistiny a kapitalizovaného úroku z prodlení, jejichž přisouzení se v uvedeném řízení vůči zmíněnému státnímu podniku neúspěšně domáhala. 2. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 54 C 187/2020-145, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II), přičemž současně rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok III). 3. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III tento rozsudek zrušil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a závěrem rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že vyhovění žalobě brání absence vztahu příčinné souvislosti mezi vytýkaným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, neboť rozhodnutí, v jehož vydání posuzované řízení vyústilo, důvod pro obnovu dříve skončeného řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezakládá, přičemž předpoklad žalobkyně, že by posuzované řízení mohlo skončit přede dnem 14. 3. 2015, kdy uplynula lhůta pro podání žaloby na obnovu dřívějšího řízení, je nadto pouze hypotetický. 4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Otázka, zda a za jakých podmínek je později přijaté rozhodnutí soudu v jiné věci týchž účastníků obsahující jiné řešení totožné předběžné otázky důvodem pro obnovu řízení podle § 228 odst. 1. písm. a) o. s. ř. v řízení dřívějším, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, za kterou žalobkyně považuje usnesení ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3347/2022, nebo ze dne 6. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3105/2024, resp. je tato otázka dle jejího názoru rozhodována rozdílně, jak plyne např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2434/2011, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 540/2011, či ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2794/2014, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. 8. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že předběžnou (prejudiciální) otázkou je otázka, která sice není přímo předmětem řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1707/2023). Řešení otázky, která v jiném řízení nebyla přímo předmětem sporu, a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku rozhodnutí, nýbrž se s ní jako s otázkou předběžnou pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, přitom nenabývá účinků závaznosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1919/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 553/2020, a ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 915/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1831/22). Rozhodnutím, které jako důvod obnovy řízení upravuje § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přitom zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř., to jest případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§ 135 odst. 1 o. s. ř.) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), a poté bylo zjištěno, že ji příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím posoudil jinak. Nové rozhodnutí coby důvod obnovy řízení uvedený v § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je nejen rozhodnutí jiného soudu nebo dalšího příslušného orgánu, které bylo vydáno v době původního řízení a jehož nemohl účastník bez své viny v původním řízení použít, ale také rozhodnutí, které bylo vydáno až po skončení původního řízení. Je podstatné, že toto rozhodnutí vypovídá o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem původního řízení a řeší otázku, kterou si soud posoudil v původním řízení sám jako předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení (srov. žalobkyní odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2794/2014, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4415/2009, ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 880/2011, nebo ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 329/2016). Současně platí, že právní názor projevený v později přijatém rozhodnutí v jiné právní věci, sám o sobě důvodem obnovy řízení není. Žalobou na obnovu řízení se rovněž nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prost