30 Cdo 2388/2009 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2388/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2009 Spisová značka:30 Cdo 2388/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2388.2009.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2388/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. C., s.r.o., zastoupené advokátkou, o 99.983,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 109/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2008, č.j. 57 Co 306/2008-104,  takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2008, č.j. 57 Co 306/2008-104,  se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů o v o d n ě n í :      Okresní soud v Ostravě (dále již „okresní soud“) rozsudkem ze dne 5. února 2008, č.j. 28 C 109/2007-52, uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobci 74.147,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), když ve zbytku – o zaplacení částky 25.836,- Kč s příslušenstvím – žalobu zamítl (výrok II.), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 20.520,- Kč k rukám jeho advokátky do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). K odvolání žalované, vyjma odvoláním nedotčeného výroku ad II. rozsudku okresního soudu, Krajský soud v Ostravě (dále již „krajský soud“ nebo „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 74.147,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že za situace, kdy po odstoupení od smlouvy žalovaná žalobci dobrovolně neplnila, žalobce se mohl svého nároku domáhat u soudu žalobou na zaplacení, resp. vrácení kupní ceny, ovšem oproti vrácení zakoupené věci, tedy předmětného automobilu. V řízení však bylo prokázáno, že žalobce není schopen synallagmatický závazek splnit, není schopen splnit svou povinnost k vydání automobilu žalované, a proto nemůže s žalobou podle § 457 obč. zák. vůči žalované uspět. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Žalobce v dovolání namítá, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na straně 5. uvádí, že shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že žalobce řádně reklamoval vady zakoupeného automobilu dne 1. března 2006, žalovaná vyřídila reklamaci až dne 5. dubna 2006, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a že za této situace je nutno uzavřít, že žalobcem vytýkaná vada má charakter neodstranitelné vady, a proto žalobce v souladu s § 622 odst. 2 obč. zák. od kupní smlouvy odstoupil. Odvolací soud však žalobu zamítl z důvodu, že žalobce nemůže splnit svůj synallagmatický závazek spočívající ve vrácení automobilu, protože ten byl odcizen. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nepřipouští možnost, že by vozidlo mohlo být nalezeno a vráceno. Žalobce s odkazem na judikát Rc 3 Cz 84/75 a (blíže nespecifikované) komentáře občanského zákoníku zdůrazňuje, že i kdyby se prokázalo zničení věci, která se má vydat, když v daném případě zatím nic takového prokázáno nebylo, „tak toto nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby.“ S ohledem na zmíněný judikát žalobce požadoval „pro jistotu“ provedení znaleckého posudku, kterým by se zjistila cena vozidla a podle toho by se případně mohl vydat rozsudek s alternativním petitem. Tento návrh byl však odvolacím soudem zamítnut a soud rozhodl o zamítnutí celé žaloby. Vůbec přitom nepřihlédl ke skutečnosti, že kupní cena vozidla byla 65.000,- Kč a částka 9.147,- Kč byla požadována podle § 598 obč. zák. jako náhrada nutných nákladů. Podle žalobce přinejmenším co do výše 9.147,- Kč měl být rozsudek potvrzen. V další části dovolání žalobce zpochybňuje nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o.s.ř.“). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé bylo podáno včas, v tomto případě žalobcem - účastníkem řízení – řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o.s.ř. k závěru, že dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení je především to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci.  Tento dovolací důvod je tak naplňován zejména tím, že        - při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu,         - nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 120 o.s.ř.,          - v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci,          - účastníkům nebyla poskytnuta poučení podle § 118a o.s.ř. Jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud v odvolacím řízení sice v souladu s občanským soudním řádem doplnil dokazování s ohledem na odcizení předmětného automobilu, k němuž mělo dojít po vydání rozsudku soudu prvního stupně, a na základě tohoto dokazování dospěl k závěru, že žalobce není schopen synallagmatický závazek splnit, resp. není schopen splnit svou povinnost k vydání automobilu žalované, „a proto nemůže s žalobou podle § 457 občanského zákoníku vůči žalovanému uspět.“ Krajský soud takto učinil, aniž by před vydáním svého rozhodnutí signalizoval žalobci, že s ohledem na nově nastavší skutkovou situaci je na žalobci, který setrval na petitorní konstrukci vydání předmětné mobilie oproti zaplacení žalované částky v rámci synallagmatického plnění na základě tvrzeného právního vztahu z titulu bezdůvodného obohacení, aby v odvolacím řízení prokázal, že s uvedeným automobilem disponuje, resp. že jeho vydání žalované oproti zaplacení žalované částky je existentní. V tomto procesním stadiu odvolacího řízení tedy zjevně byla navozena situace k aplikaci ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř., jež stanoví, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Tento závěr o nezbytnosti aplikace citovaného ustanovení, je přitom ustálený jak judikatorně (viz níže cit. rozhodnutí), tak i doktrinálně (srv. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 549), a je esenciální složkou ústavně garantovaného práva účastníků na spravedlivý proces. V tomto směru možno poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne