30 Cdo 2498/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2498/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 2. 2026 Spisová značka:30 Cdo 2498/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.2498.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ušlý zisk Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Ústavní soud Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2022 § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 01.01.2022 § 13 předpisu č. 94/2021 Sb. § 8 odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. § 7 písm. 1) předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1038/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2498/2025-274 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Saunia, s.r.o., IČO 27633594, se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, zastoupená JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého nám. 375/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 5 310 470 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 69/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2025, č. j. 29 Co 82/2025-242, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 5 310 470 Kč s příslušenstvím jako škody v podobě ušlého zisku, která žalobkyni měla vzniknout v důsledku mimořádných opatření vydaných žalovanou v období od 12. 4. 2021 do 30. 5. 2021 v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19. Svůj nárok uplatnila u žalované dne 28. 7. 2021 a opětovně přípisem ze dne 8. 10. 2021. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 10. 2024, č. j. 10 C 69/2024-207, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 5 310 470 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 10. 9. 2021 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 17. 4. 2025, č. j. 29 Co 82/2025-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Není třeba jej napadat samostatně dovoláním, jak to učinila dovolatelka, neboť bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadne tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2053/2015). Otázka žalobkyně uvedená pod bodem 7.A, zda lze aktivní obranu žalobkyně prostřednictvím zájmového spolku (Česká komora fitness) považovat za obranu ve smyslu § 13 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, dále jen „pandemický zákon“, pokud nebylo fakticky možné napadat každé jednotlivé mimořádné opatření, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne, že by nebylo fakticky možno se proti mimořádným opatřením, od nichž žalobkyně odvíjí svůj nárok, bránit. Dovolatelka tak danou otázku staví na vlastní verzi skutkových zjištění, čímž jednak uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a zadruhé se míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Otázka uvedená pod bodem 7.B v dovolání žalobkyně, zda lze považovat okolnosti spočívající v tom, že mimořádná opatření byla vydávána a rušena v řádu několika dní; žalobkyně brojila proti jednomu opatření správní žalobou, avšak Nejvyšší správní soud rozhodl až po skončení jeho účinnosti, takže výrok měl jen akademický význam; tato obrana neměla žádný faktický dopad na její situaci; činnost žalobkyně byla od března 2020 zcela ochromena a nebylo v jejích silách financovat opakované žaloby; v době pandemie byla veřejnost vyzývána k ohleduplnosti a nezatěžování soudů; žalobkyně svůj nesouhlas vyjádřila i jinými zákonnými prostředky (včetně žádosti o náhradu škody), jednotlivě či ve svém souhrnu, za okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpis, dále jen „OdpŠk“, a ve světle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Odvolací soud totiž ve věci ust. § 8 odst. 3 OdpŠk neaplikoval a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ani aplikovat neměl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, č. j. 30 Cdo 384/2024). Nadto i touto námitkou brojí dovolatelka primárně a nepřípustně proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, ze kterých neplyne, že by se žalobkyně proti opatření bránila správní žalobou. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je mu znám názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho nálezu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 331/24, ve kterém Ústavní soud vytkl obecným soudům, že se dostatečně nezabývaly naplněním důvodů zvláštního zřetele hodných v podobné situaci, jako je situace dovolatelky. K tomu Nejvyšší soud s politováním konstatuje, že úvaha o naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných v posledně zmíněném nálezu Ústavního soudu je projevem nesprávného uchopení právní úpravy, jí vykládající judikatury Nejvyššího soudu a nerespektováním ustálené judikatury Ústavního soudu. Je pravdou, že v rozsudku ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, bod 51, Nejvyšší soud uvedl: „Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že se posuzovaná mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena. Současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonem stanovené lhůtě (tj. do jednoho měsíce ode dne účinnosti mimořádného opatření dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 pandemického zákona. Nelze tedy akceptovat názor žalobce b) o existenci aktivní legitimace každé osoby, která sice byla oprávněna mimořádné opatření u soudu napadnout, ale zůstala pasivní a neučinila tak, neboť teprve využitím tohoto prostředku k ochraně práv dává poškozený v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jeho práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, a to bez ohledu na to, zda taková žaloba ke zrušení mimořádného opatření skutečně vedla či nikoliv. Z obdobné koncepce vychází i § 8 odst. 3 OdpŠk, který nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, vyžaduje využití v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje, čímž je akcentována obecná právní zásada prevence škod vzniklých z nezákonných rozhodnutí, která poškozený vnímá jako škodlivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4389/2013). Dle tohoto zákonného ustanovení rovněž není podmínkou vzniku nároku na náhradu újmy, že využití procesních prostředků k ochraně práv poškozeným skutečně ke zrušení nezákonného rozhodnutí