30 Cdo 2513/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2513/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 10. 2025 Spisová značka:30 Cdo 2513/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.2513.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 5 předpisu č. 82/1998 Sb. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2513/2025-428 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. Č., zastoupeného Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 49 C 31/2022, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2024, č. j. 58 Co 301/2024-289, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 49 C 31/2022-154, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 375 775,50 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále také „napadené rozhodnutí“) k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalované se právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené mu při výkonu veřejné moci jako důsledek „nesprávného úředního postupu spočívajícího v pochybení exekučního soudu (Obvodní soud pro Prahu 10) a jím pověřeného soudního exekutora při nařízení a vedení exekuce zahájené dne 15. 3. 2021, která byla následně jako nezákonná zastavena a pravomocně skončila dne 18. 11. 2021“. Pochybení exekučního soudu (u nějž byla věc vedena od sp. zn. 54 EXE 813/2021) a soudního exekutora (jenž věc vedl pod sp. zn. 090 EX 32/21) spočívalo v jejich nepřihlédnutí k prekluzi části nároku exekučně vymáhaného oprávněnou, a dále v zahájení a vedení exekuce i přes skutečnost, že ve vztahu ke zbývající části vymáhaného nároku se jednalo o exekuci zjevně nepřiměřenou. Na náhradě škody tak žalobce požadoval částku 90 000 Kč jako ušlý zisk z pronájmu nemovitosti (dvou pokojů v bytové jednotce v jeho vlastnictví) za dobu trvání exekuce, dále částku 132 725,5 Kč jako skutečnou škodu vzniklou v důsledku zmaření splátkového kalendáře ze dne 4. 5. 2020 uzavřeného se Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra (dále též jen „ZPMV“) jako věřitelem a částku 450 Kč představující dluh vniklý žalobci na bankovním účtu jakožto pravidelný poplatek za vedení účtu, který si banka vzhledem k blokaci účtu po dobu vedení exekuce nemohla strhávat. Na náhradě nemajetkové újmy potom žalobce požadoval částku 152 600 Kč, jíž vypočetl jako násobek částky 700 Kč počtem dnů vedení exekuce s tvrzením, že vedle poškození dobrého jména a jeho pověsti v důsledku postupu a rozhodování exekučního soudu a soudního exekutora a z toho plynoucího stresu utrpěl i zdravotní újmu, kdy v předmětném období mělo dojít k dalšímu rozvoji jeho dřívějšího onemocnění. 4. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že nedošlo k žádnému nesprávnému úřednímu postupu (neshledal tzv. odpovědnostní titul). Přestože exekuční soud měl vědět, že je vymáhaná pohledávka zčásti prekludovaná a vedení exekuce je v této části nezákonné, bylo především na oprávněné, aby takový návrh nepodávala a domáhala se pouze neprekludované částky vhodnějším způsobem. Postup oprávněné však nelze klást k tíži státu. Nad to soud prvního stupně uzavřel, že mezi tvrzenými nároky a hypoteticky nezákonným postupem není dána příčinná souvislost. Soud prvního stupně k objasnění skutkového stavu provedl řadu důkazů, návrh na provedení účastnického výslechu žalobce však zamítl s tím, že vzhledem k právnímu názoru soudu (ohledně neexistence odpovědnostního titulu) je tento nadbytečný. 5. Odvolací soud k odvolání žalobce přehodnotil závěry soudu prvního stupně a v napadeném rozhodnutí naopak shledal, že exekuční soud pochybil, pokud se po obdržení žádosti oprávněné zdravotní pojišťovny o pověření soudního exekutora vedením exekuce spojené s exekučním návrhem nezabýval z povinnosti úřední prekluzí vymáhaného plnění (resp. jeho části ve výši 3 300 Kč) a pokud s ohledem na zbývající částku (900 Kč) neposuzoval přiměřenost této vymáhané povinnosti ve vztahu k očekávaným nákladům soudního exekutora na vymáhání (ve výši 6 655 Kč). Odvolací soud nicméně neshledal naplnění dalších zákonných předpokladů pro nástup odpovědnosti státu, konkrétně (tak jako soud prvního stupně) příčinnou souvislost mezi nezákonnou exekucí a žalovanými nároky. Co do škody ve výši 90 000 Kč v podobě tvrzeně ušlého zisku z nemožnosti pronájmu části nemovité věci odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, žer by žalobce kýženého zisku dosáhl, tedy že by v rozhodném období onu věc (její část) pronajal. Ohledně částky 132 725,5 Kč, jež měla vzniknout v důsledku zmaření splátkového kalendáře ze dne 4. 5. 2020, neshledal podmínku příčinné souvislosti, neboť hlavní příčinou existence dluhu vůči ZPMV podle něj bylo dlouhodobé (od roku 2011) neplnění platebních povinností žalobcem. Odvolací soud také shledal, že žalobce splátkový kalendář nedodržoval ani před zahájením předmětné exekuce. Částka 450 Kč představující dluh vzniklý žalobci na bankovním účtu potom nemohla být přiznána, neboť k tomuto nároku žalobce tvrdil pouze to, že se jedná o pravidelný poplatek za vedení účtu. Až v odvolání však tvrdil, že při splnění určitých smluvních podmínek banky, které nemohly být v důsledku blokace účtu splněny, bylo vedení účtu bezplatné. Šlo tak podle odvolacího soudu o nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a o. s. ř. Nakonec, co se týče nemajetkové újmy ve výši 152 600 Kč, tedy 700 Kč za každý den vedení exekuce za dobu od 15. 3. 2021 do 18. 11. 2021, z provedených důkazů podle odvolacího soudu nevyplynulo, že by se již tak nepříznivý zdravotní stav žalobce dále zhoršil právě v důsledku postupu a rozhodování exekučního soudu a soudního exekutora. Odvolací soud tak zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, a to nejprve dne 23. 12. 2024 sám a posléze je doplnil prostřednictvím ustanoveného advokáta (doplnění ze dne 29. 4. 2025). Jeho přípustnost odvozoval od toho, že napadené rozhodnutí podle něj stojí na vyřešení níže formulovaných otázek „hmotného práva“, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny. 7. Dovolatel konkrétně za prvé namítal, že soudy měly před přijetím závěru o neprokázání příčinné souvislosti mezi zhoršením zdravotního stavu dovolatele a nezákonnou exekucí samy z vlastní iniciativy doplnit dokazování o nutné důkazy, např. o znalecký posudek. V této souvislosti tak formuluje otázku: „zda může soud v řízení o náhradě nemajetkové újmy zamítnout žalobu pouze na základě vlastního úsudku bez provedení důkazu znaleckým posudkem, přestože žalobce doložil změnu zdravotního stavu lékařskou dokumentací.“ Dále měl za to, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe reprezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, a ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2467/2022, podle kterých musí soud neprovedení důkazů navržených účastníky náležitě odůvodnit. Dovolatel tak namítal, že soudy pochybily tím, že neprovedly dovolatelem navrhované důkazy, které byly „naprosto stěžejní pro prokázání nároku žalobce“. 8. K podanému dovolání se stručně vyjádřila žalovaná, která zdůraznila, že dovolatel měl dostatek prostoru, aby v řízení řádně skutkově tvrdil a svá skutková tvrzení prokázal. Účastnický výslech je toliko důkazem podpůrným, neboť povinn