30 Cdo 2533/2013 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2533/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. N., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 293/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 58 Co 193/2013 – 127, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 58 Co 193/2013 – 127, se v části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítajícím žalobu ohledně částky 72.070,- Kč společně s požadovanými úroky z prodlení, a ve výroku II., zrušuje. II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2013, č. j. 9 C 293/2011 – 97, se v části, v níž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 72.070,- Kč společně s požadovanými úroky z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. III. V části, v níž směřuje proti měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 60.000,- Kč s úroky z prodlení specifikovanými tamtéž, žalobu ohledně 72.070,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce i žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku změnil tak, že žalobu zamítl co do povinnosti žalované zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 60.000,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Výše uvedeného se žalobce domáhal z titulu náhrady škody spočívající v nákladech na obhajobu v proti němu vedeném trestním řízení, které skončilo zprošťujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak v zásadě i s právním posouzením věci. Žalobci náleží náhrada škody, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“. Škoda spočívá v nákladech vynaložených na právní zastoupení (obhajobu). Žalobce byl po celou dobu trestního řízení obhajován JUDr. Františkem Tůmou, který si vyúčtoval odměnu ve výši 60.000,- Kč a která mu byla žalobcem zaplacena. Žaloba byla v této části důvodná. Jde-li o další částku 72.070,- Kč, kterou žalobce požadoval na nahrazení nákladů na právní zastoupení Mgr. Janem Boučkem, a to od 7. 6. 2009 do skončení řízení (1. 7. 2009), je žaloba nedůvodná. V případě dalšího obhájce v trestním řízení se nejedná o účelně vynaložené náklady, kterýžto závěr není v příkrém rozporu se základním právem žalobce na obhajobu ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je svrchovaným právem obviněného zvolit si více obhájců, v takovém případě však z pohledu odpovědnosti státu za škodu nejde o účelně vynaložené náklady. Tomu odpovídá i limitace výše odměny advokátním tarifem, nikoliv vyhláškou č. 484/2000 Sb. (§ 31 odst. 3 věta třetí OdpŠk). Co se týče příslušenství pohledávky, odvolací soud se ztotožňil s námitkou žalované, že jeho přiznání by bylo v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Stát je povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil. Až marným uplynutím této lhůty se stát jako dlužník z odpovědnostního závazkového vztahu ocitá v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému úrok z prodlení. Žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu škody spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení v trestním řízení ve výši 450.000,- Kč bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení a doložení, že mu v této výši škoda vznikla, resp. že náklady v takové výši vynaložil. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku v šestiměsíční lhůtě neměla objektivní možnost výši nákladů zjistit, resp. zjistit to, že je žalovaný skutečně vynaložil. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, jak uvedeno výše. Proti všem výrokům tohoto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že „obdobná věc nebyla rozhodována dovolacím soudem.“ Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel má za to, že nepřiznání úroku z prodlení nemá oporu v žádném právním předpise. Zjevně „excesivní, nelogický a nespravedlivý“ je názor odvolacího soudu, že je povinností poškozeného, aby definoval v rámci předběžného projednání nároku jednotlivé úkony právní služby a fakticky tak zpracoval agendu státu. Dovolatel má za to, že řádně uplatnil svůj nárok na náhradu škody ve smyslu § 14 OdpŠk. Žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je právním úkonem, který je schopen učinit kdokoliv bez právní pomoci. Odvolací soud měl také hodnotit postup žalované v rámci soudního řízení a její přístup k odškodnění žalobce. Žalovaná ani po seznámení se s žalobou neplnila, a to ani na jistinu a ani na úrok z prodlení. Závěr odvolacího soudu, že „druhý obhájce ve věci nebyl nutný a že není nutno hradit úkony tohoto obhájce“, je v příkrém rozporu se základním právem žalobce na obhajobu ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je věcí taktiky obhajoby, jak bude obviněný postupovat, kolik bude mít obhájců, jaké úkony budou činit, zda je případně budou doplňovat, co v nich budou uvádět atd. Za škodu je nutno považovat to, co bylo na obhajobu vyplaceno jako za celek. Není rozhodné, zda žalobce na jednom z advokátů ušetřil a na jiném naopak uhradil více a je nutno výdaje na obhajobu posuzovat jako jeden nedílný celek. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. „dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.“ Dovolatel brojí i proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vyhovující části co do povinnosti žalované zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 60.000,- Kč od 21. 5. 2010 do 29. 1. 2013. I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že „při posouzení, zda dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částky uvedené v ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. [nyní tedy § 238 odst. 1 písm. d) – pozn. dovolacího soudu], se k "příslušenství" uplatněného nároku nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, uveřejněné pod č. 62/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pakliže tedy příslušenství pohledávky (zde zákonný úrok z prodlení) tvoří samostatný předmět dovolacího řízení, je naplnění podmínky přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve vztahu k tomuto předmětu řízení zvažováno samostatně. V daném případě se dovoláním napadená část rozsudku odvolacího soudu týkala úroku z prodlení ve výši 8 % z částky 60.000,- Kč od 21. 5. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % z částky 60.000,- Kč od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % z částky 60.000,- Kč od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, a ve výši 7,05 % z částky 60.000,- Kč od 1. 1. 2013 do 29. 1. 2013. Celková výše úroku z prodlení tak činila 12.443,96