30 Cdo 2549/2005 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2549/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2006 Spisová značka:30 Cdo 2549/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2549.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 24 odst. 1 předpisu č. hosp. zák./Sb. § 69 odst. 1 předpisu č. hosp. zák./Sb. § 347 odst. 1 předpisu č. hosp. zák./Sb. § 349 odst. 1 předpisu č. hosp. zák./Sb. § 15 odst. 1 předpisu č. 156/1975Sb. § 15 odst. 3 předpisu č. 156/1975Sb. § 15 odst. 4 písm. b) předpisu č. 156/1975Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2549/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně V., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. - družstvo P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 213/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. března 2005, č. j. 15 Co 4/2005-97, t a k t o: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. května 2005, č. j. 15 Co 4/2005 - 97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „je vlastnicí pozemků p. č. 1630/56 o výměře 506 m2, p. č. 3384/4 o výměře 1439 m2 a p. č. 2193/35 o výměře 291 m2 v obci a katastrálním území P., jakož i silničního tělesa třetí třídy na těchto pozemcích se nacházejícího“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že tyto pozemky, na nichž se nachází silnice 3. třídy, byly na žalovaného převedeny hospodářskou smlouvou o převodu vlastnictví národního majetku ze dne 20. 11. 1978, kterou uzavřel s Okresní správou silnic P., přičemž pozemky byly ve smlouvě označeny jako „parcela č. 3383/4, včetně dílu „b“ o výměře 62 m2 v obci a kat. území P. o celkové výměře 2269 m2 s tím, že se převádí též zpevněná část této parcely (původně na dílu 3383/1), vše za použití geometrického plánu č. 92089-04-1976-78, Střediska geodézie v P.“. Tuto smlouvu považuje žalobkyně za neplatnou, neboť byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy, jmenovitě ust. § 15 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, které je ve smlouvě uvedeno jako důvod převodu. Vzhledem k tomu, že v souvislosti se zřízením krajů a vydáním zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, přešly předmětné pozemky, jakož i silniční těleso na nich se nacházející, do vlastnictví žalobkyně, a protože v katastru nemovitostí je jako jejich vlastník zapsán žalovaný, má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť stav zapsaný v katastru neodpovídá skutečnému právnímu stavu. Žalovaný s návrhem nesouhlasil, neboť předmětná hospodářská smlouva je podle jeho názoru platná. Poukázal na to, že k uzavření smlouvy došlo poté, co bylo rozhodnuto o rozšíření provozu jeho podniku na výrobu kožené galanterie za účelem zvýšení produkce a že byly zakoupeny i další pozemky po obou stranách silnice, která se měla stát vnitropodnikovou komunikací tak, aby došlo k propojení celého areálu podniku. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 16. 11. 2004, č. j. 4 C 213/2003 - 78, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 22. 9. 2003, č. j. 4 C 213/2003 - 29, jímž žaloba byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. 11. 2003, č. j. 15 Co 665/2003 - 46, z důvodu neúplně zjištěného skutkového stavu a pro nepřezkoumatelnost zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 20. 11. 1978 uzavřela Okresní správa silnic P. se žalovaným hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví národního majetku (§ 349 hospodářského zákoníku), jíž ke dni 1. 12. 1978 převedla na žalovaného označené pozemky, a to včetně „zpevněné části“ parcely č. 3383/4 (původně dílu 3383/1) s tím, že jako důvod převodu bylo uvedeno ust. § 15 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Dále bylo z potvrzení města P., svědeckých výpovědí a ohledáním na místě samém zjištěno, že předmětem převodu podle uvedené hospodářské smlouvy, pokud se v ní uvádí, že se převádí vlastnictví ke zpevněné části parcely, byla ve skutečnosti silnice 3. třídy, která takto sloužila již v roce 1978, a to ve stejném technickém a „právním stavu“ jako v současné době, a že nebyla dotčena změnou kategorie, nezanikl její dopravní význam a ani nebylo rozhodnuto o jejím zrušení. Ze sdělení Městského úřadu v P. - odboru dopravy dále vyplývá, že předmětná pozemní komunikace v Ř. ulici je zařazena v silniční síti jako silnice třetí třídy č. III/01935 a že tato historická stavba slouží k zajištění dopravní obslužnosti a je na ní prováděna pravidelná údržba. Soud prvního stupně jako již ve svém dřívějším rozhodnutí dovodil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník pozemků i „zpevněné plochy“ (silničního tělesa) zapsán žalovaný, a žalobkyně tvrdí, že se stala vlastníkem těchto nemovitostí na základě zákona č. 157/2001 Sb. Při právním posouzení věci vycházel soud z tehdy platného zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, a dále ze zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a z vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, které podle jeho názoru nevylučovaly možnost převodu silničního tělesa, z čehož podle něj vyplývá, že v rámci převodu pozemků bylo možno převést i předmětnou komunikaci, neboť měl-li výrobní areál žalovaného sloužit svému účelu podle projektové dokumentace, podle níž silnice měla být součástí tohoto areálu, předpokládalo se, že žalovaný se stane vlastníkem nejen pozemků, ale i silničního tělesa, a úmyslem obou stran hospodářské smlouvy nepochybně byl i převod této silnice. Protože výkon státní správy ve věcech silnic a správy národního majetku, šlo-li o silnice, vykonávaly okresní národní výbory, popř. organizace k tomu účelu jimi zřízené, byla Okresní správa silnic P. oprávněna předmětnou hospodářskou smlouvu o převodu nemovitostí uzavřít. Z těchto důvodů dospěl okresní soud k závěru, že hospodářská smlouva ze dne 20. 11. 1978 je platná, a žalobu o určení vlastnictví k nemovitostem proto zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 10. 3. 2005, č. j. 15 Co 4/2005 - 97, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 1630/56 o výměře 506 m2, p. č. 3384/4 o výměře 1439 m2 a p. č. 2193/35 o výměře 291 m2 v obci a katastrálním území P. a vlastníkem silničního tělesa - silnice třetí třídy na těchto pozemcích se nacházejícího, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, která považoval za správná, a shodně s ním dovodil (jako již ve svém zrušujícím usnesení), že převod vlastnictví k pozemkům, které byly v národním majetku, se podle hospodářské smlouvy ze dne 20. 11. 1978 uskutečnil v souladu se zákonem, konkrétně s vyhláškou č. 156/1975 Sb., neboť převáděna byla část pozemku ve smyslu ust. § 15 odst. 4 písm. b) cit. vyhlášky, jež se měla stát součástí jiného pozemku tak, aby mohla být hospodárně využita; „není totiž pochyb o tom, že žalovaný hodlal rozšířit svoji výrobní kapacitu a v souvislosti s tím i svůj výrobní areál, což je z hlediska zájmu řádného hospodaření žalovaného zcela pochopitelné“. Byla-li však předmětem převodu podle uvedené hospodářské smlouvy dále též silnice 3. třídy a nikoliv „zpevněná plocha“, která by byla součástí pozemku, nelze při právním posouzení dané věci vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 341/2004, či rozsudku tohoto soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 52/2002, nýbrž předmětné silniční těleso je nutno považovat za stavbu v právním smyslu, která je samostatnou věcí a podle § 120 odst. 2 obč. zák. tudíž není součástí pozemku. S přihlédnutím k této skutečnosti je třeba posuzovat i otázku platnosti či neplatnosti uzavřené hospodářské smlouvy, v níž se jako důvod převodu nemovitostí uvádí ust. § 15 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 156/1975 Sb., podle kterého platilo, že vlastnictví pozemku lze převést jen, jde-li o části pozemků, které mají být přičleněny k jiným pozemkům ve vlastnictví občanů, popřípadě jiných socialistických organizac