30 Cdo 2574/2010 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2574/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 6. 2011 Spisová značka:30 Cdo 2574/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2574.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Průtahy v řízení Dotčené předpisy:§ 35 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a předpisu č. 82/1998Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 112 obč. zák. čl. II předpisu č. 160/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 8. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 08.10.2011II.ÚS 2369/11JUDr. Jiří Nykodýmodmítnuto10.20.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2574/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce M. S., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 357.230,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 12 C 36/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, č. j. 68 Co 460/2009-65, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud ve výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním žalobce napadených výrocích II. – V., v nichž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 12.450,- Kč (výrok II.), částku 20.320,- Kč (výrok III.) a částku 357.230,- Kč (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Odvolací soud ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Výše uvedených částek se žalobce domáhal z titulu náhrady škody, která měla spočívat jednak v jím vynaložených nákladech řízení souvisejících s podáním stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva (částka 12.450,- Kč) a jednak v jím vynaložených nákladech spojených s předběžným projednáním nároku u žalované (částka 20.320,- Kč). Dále žalobce požadoval částku 357.230,- Kč jakožto přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 9 C 732/96. Dle zjištění soudu prvního stupně řízení před Okresním soudem v Chomutově probíhalo toliko v jednom stupni, a to od 22. 2. 1996 do 21. 9. 2005, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně doručen žalovanému, a nabyl tak právní moci. Dne 6. 2. 2006 podal žalobce u Evropského soudu pro lidská práva stížnost na nepřiměřenou délku tohoto řízení. Dne 25. 4. 2007 podal žalobce u žalované žádost o odškodnění. Žalovaná se ve lhůtě šesti měsíců k této žádosti nevyjádřila a žalobce podal dne 30. 10. 2007 žalobu u soudu. Při jednání před soudem prvního stupně dne 29. 5. 2009 žalovaná vznesla námitku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, a to z důvodu, že žalobce jednak nedoložil včasnou stížnost podanou Evropskému soudu pro lidská práva a jednak „žádost o odškodnění byla u žalované uplatněna dne 25. 4. 2007 s tím, že žaloba byla podána k soudu 30. 10. 2007“. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, se v odůvodnění svých rozsudků shodly, že v posuzovaném řízení před Okresním soudem v Chomutově došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, avšak že nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za tento nesprávný úřední postup je promlčen. Odvolací soud k tomu uvedl, že řízení před Okresním soudem v Chomutově bylo pravomocně skončeno dne 21. 9. 2005, žalobce podal včasnou stížnost u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a dne 25. 4. 2007 uplatnil nárok na náhradu škody u žalované. Zákon č. 160/2006 Sb. vstoupil v účinnost dne 27. 4. 2006, žalobci tedy vznikla nemajetková újma před jeho účinností. Soud prvního stupně správně aplikoval čl. II cit. zákona. Jelikož žalobce podal včasnou stížnost k ESLP, jeho nárok se nemohl promlčet dříve než ke dni 27. 4. 2007. Je však třeba vzít v úvahu, že dle § 35 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců. Ke stavení promlčecí doby tak v tomto případě došlo od 25. 4. 2007 do 25. 10. 2007, promlčecí doba uplynula dne 29. 10. 2007 a žalobní návrh byl podán jeden den po jejím uplynutí, 30. 10. 2007. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobce, že ke stavení běhu promlčecí doby došlo po celou dobu, kdy byla projednávána stížnost žalobce před ESLP, ani námitce, že došlo k chybnému výpočtu data, od něhož byl nárok promlčen. Odvolací soud nepovažoval za důvodný ani argument žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy. Proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. (tedy rozhodnutí o zamítnutí žaloby v části týkající se uplatněného nároku na přiměřené zadostiučinění), podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozsudku a má zato, že řízení je postiženo vadami. Za otázku zásadně právně významnou považuje závěr soudů o promlčení jím vzneseného nároku na přiměřené zadostiučinění. Nesouhlasí s takto ryze formalistickým pojetím, které nemá nic společného s principy právního státu v materiálním slova smyslu. Dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09, a v jeho světle považuje za nesprávný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, maje za to, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované je v daném konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel důvodně očekával, že o jeho stížnosti rozhodne ESLP a až 29. 4. 2008 se dozvěděl, že „po přijetí nepatřičné výjimky se mou stížností nebude zabývat.“ Zásadní právní otázkou je i posouzení vztahu ustanovení § 35 OdpŠk a § 112 obč. zák. Ustanovení první totiž může být speciálním pouze k části druhého týkající se uplatnění nároku u „jiného příslušného orgánu“. Proto na stížnost k ESLP, což je nepochybně uplatnění nároku u soudu, se musí vztahovat obecný § 112 obč. zák, a nikoliv § 35 OdpŠk. Dovolatel též namítá, že žalovaná vznesenou námitku promlčení nedostatečně skutkově vymezila, což je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007. Soudy se také nezabývaly argumentem dovolatele, že aplikovaná právní úprava je v rozporu s ústavním pořádkem. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání žalobce není přípustné, neboť nenaplňuje podmínky zásadního právního významu. Navrhla proto, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží. Dovolací soud dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí je řešena otázka, kterou je možno charakterizovat jako zásadně právně významnou, neboť v těchto souvislostech se jí dovolací soud dosud nezabýval. Dovolání je proto přípustné, není však důvodné. Otázka zásadního právního významu se týká posouzení promlčení nároku dovolatele na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním post