30 Cdo 2681/2009 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2681/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 6. 2011 Spisová značka:30 Cdo 2681/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2681.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 213b o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 8. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2681/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně obchodní společnosti Investiční společnosti podnikatelů, a.s. v likvidaci, IČO 49241516, se sídlem v Plzni, Americká 49, zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1884/28, proti žalované obchodní společnosti BH CAPITAL, a.s., IČO 00546682, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, zastoupené JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, o zaplacení 150.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 138/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 27 Co 159/2006-425, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 27 Co 159/2006-425, se ve výroku II. ve věci samé a v souvisejících výrocích IV. až VII. zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. ledna 2006 zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci z titulu vydání bezdůvodného obohacení částku 150.000.000,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 11. 4. 1998 do zaplacení a dále částku 85.675,- Kč jako náhradu škody. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení placených státem. Vyšel ze zjištění, že dne 6. března 1995 uzavřela žalobkyně se žalovanou (dříve vystupující pod obchodní firmou Banka Haná) ve prospěch majitelů podílových listů Fondů obhospodařovaných žalobkyní dvě smlouvy o uložení a úročení termínovaného vkladu v úhrnné výši 150.000.000,- Kč. U obou smluv bylo dohodnuto, že vklady v majetku Fondů budou vinkulovány ve prospěch žalobkyně v souvislosti se smlouvami o kontokorentním úvěru s vázaností po dobu pěti let. Smlouva o kontokorentním úvěru č. 95045 byla uzavřena dne 15. června 1995 a druhá smlouva č. 96031 byla uzavřena dne 5. června 1996. Protože žalobkyně své závazky z úvěrových smluv neplnila, vypověděla žalovaná dne 2. února 1998 obě smlouvy o uložení a úročení termínovaného vkladu a dne 11. března 1998 v souladu s dodatky č. 1 ke smlouvám převedla finanční prostředky z termínovaných vkladů na běžný účet žalobkyně č. 32406-224, který byl v té době v debetu v důsledku nesplaceného kontokorentního úvěru. Soud prvního stupně posoudil věc podle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech ve znění účinném do 30. června 1996 a dospěl k závěru, že na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení, když pouze realizovala své povinnosti vyplývající z uzavřených smluv po jejich výpovědi. Dále konstatoval, že žalobkyně nemá v tomto sporu aktivní legitimaci, protože jako správce majetku podílníků podílových fondů způsobila svým jednáním škodu těmto podílníkům a z ustanovení § 5 odst. 3 shora citovaného zákona nelze dovodit, že by komisionář /žalovaná/, jehož jednáním došlo ke zmenšení majetku podílníků, mohl zároveň vymáhat na dalších osobách tuto škodu za jednotlivé komitenty. Z výše uvedeného důvodu se již soud nezabýval tvrzeným přechodem domnělé pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalobkyně na společnost Elekta a následující, neboť byla převáděna pohledávka, která neexistuje. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 27 Co 159/2006-425, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v části I. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 14% úroků z prodlení z částky 150.000.000,- Kč od 11. 4. 1998 do 8. 10. 1999 a do 3,71% úroků z prodlení z částky 150.000.000, Kč od 9. 10. 1999 do zaplacení, potvrdil. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně v části I. výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na účet podílníků zaniklého Podnikatelského tržního podílového fondu částku 150.000.000,- s 10,29% úroky z prodlení od 9. 10. 1999 do zaplacení. Výrokem III. rozsudek soudu prvního stupně v části I. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 85.675,- Kč, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, o povinnosti zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení placených státem. Odvolací soud nejprve k námitce žalované zkoumal, zda je dána aktivní legitimace na straně žalobkyně se závěrem, že žalobkyně byla k podání žaloby legitimována. Podle § 14 odst. 1 výše uvedeného zákona je investiční společnost povinna při obhospodařování majetku v podílovém fondu vlastním jménem a na účet podílníků vykonávat práva a povinnosti s tím spojené, zejména po jeho zániku vyplatit podílníky. Stejně tak dospěl k závěru, že i žalovaná je ve sporu pasivně legitimovaná, neboť nese odpovědnost za vznik bezdůvodného obohacení eventuelně náhrady škody vzniklé na majetku fondu a to přímo podle ustanovení § 373 a násl. obchodního zákoníku, popřípadě jako ručitel podle ustanovení § 477 odst. 3 téhož zákona. Odvolací soud shledal protiprávní jednání žalované v porušení ustanovení § 14 odst. 3, 4 zákona č. 248/1992 Sb. ve znění platném k 30. 6. 1996, podle kterého majetek v podílovém fondu nemůže investiční společnost užít k úhradě svých závazků, které s činností spojenou s nakládáním s majetkem v podílovém fondu nesouvisejí. Pokud tedy žalovaná použila peníze podílového fondu uložené a úročené na termínovaném vkladu k úhradě závazků žalobkyně, učinila tak v rozporu se zákonem a dopustila se tak protiprávního jednání, v důsledku kterého vznikla škoda ve výši minimálně 150.000.000,- Kč. I když škoda vznikla přímo podílníkům podílového fondu, k jejímu vymáhání je žalobkyně oprávněna a povinna podle ustanovení § 5 odst. 1, 2, 3, § 14 odst. 1, § 35d zákona č. 248/1992 Sb. ve znění platném jak k 30.6.1996, tak i ve znění platném ke dni podání žaloby. Rozsudek Krajského soudu v Brně byl doručen dovolatelce dne 3. února 2009 a tentýž den nabyl právní moci. Proti výroku II. ve věci samé rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 2. dubna 2009 včasné dovolání doplněné podáním ze dne 10. července 2009. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Dovolatelka se domnívá, že nárok žalobkyně byl vůči ní uplatněn pouze z důvodu její pozice ručitele ČSOB ve smyslu § 477 odst. 3 obchodního zákoníku, neboť žalovaná prodala svůj podnik související s bankovní činností. Nemůže být tedy hlavním dlužníkem odpovědným za škodu způsobenou porušením povinnosti ve smyslu § 373 obchodního zákoníku. Dále namítá, že povinnost podle § 14 odst. 3 a 4 výše uvedeného zákona se podle jejího názoru vztahuje k žalobkyni a nikoliv k žalované. V důsledku toho nemohla žalovaná ani žádnou povinnost porušit. Dále konstatoval, že právní úprava zákona č. 248/1992 Sb., ani jiný právní předpis nepřipouštěl nabývání pohledávek do majetku v podílovém fondu, proto žalovaná považuje smlouvu o postoupení pohledávky zpět na podílový fond obhospodařovaný žalovanou ze neplatnou pro rozpor se zákonem. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že oba soudy věc kvalifikovali jako nárok z titulu odpovědnosti za škodu, zatímco žaloba byla podána jako nárok z bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně neposkytl v tomto směru účastníkům poučení (§ 118a odst. 2 a § 119a o.s.ř) a odvolací soud toto pochybění nenapravil. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřila žalobkyně, která navrhla jeho odmítnutí, příp. zamítnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání proti uvedenému výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu je v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Souča