30 Cdo 2721/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2721/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2016 Spisová značka:30 Cdo 2721/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2721.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Plná moc Zastoupení Dotčené předpisy:§ 28 odst. 4 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 11. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2721/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce A. B. N., zastoupeného JUDr. Zuzanou Streublovou, advokátem se sídlem v Praze 6, Vodňanského 10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 20 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 27 C 2/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2014, č. j. 18 Co 399/2014-77, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince. 2014, č. j. 18 Co 399/2014-77, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 20 000 000 Kč (výrok I). Žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalobce se žalované částky domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v bezdůvodném fyzickém napadení ze strany příslušníků Vězeňské služby. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo, dle jeho názoru, na nesprávném právním posouzení věci. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. Soud rovněž žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud jako první zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení, načež soud zjistil, že podpis žalobce nebyl při podpisu plné moci ověřen. Při srovnání s podpisem připojeným na plné moci, na jejímž základě advokátka žalobce zastupovala v trestním řízení, došel soud k závěru, že tyto dva podpisy se podstatně liší, proto předsedkyně senátu, dle ustanovení § 28 odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), vyzvala právní zástupkyni žalobce k předložení plné moci s úředně ověřeným podpisem žalobce. Právní zástupce žalobce tuto plnou moc s úředně ověřeným podpisem nepředložil, a to ani v prodloužené lhůtě. Odvolací soud dále z údajů evidence obyvatel zjistil, že se žalobce na území České republiky již nezdržuje, jeho bydliště či registrovaná adresa pobytu není v Cizineckém informačním systému, a proto jej nebylo možno vyzvat k vlastnoručnímu podpisu návrhu. Soud tedy dle ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. konstatoval nedostatek podmínky řízení, která nebyla odstraněna, a z tohoto důvodu rozsudek soudu I. stupně zrušil (§ 219a odst. 1 písm. a o. s. ř.) a soudní řízení zastavil (§ 221 odst. 1 písm. c o. s. ř.). Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., když tvrdí, že předmětná otázka nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, přičemž namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku právního zastoupení žalobce. Dle právní zástupkyně žalobce odvolací soud zřejmě přehlédl, že se žalobce osobně účastnil soudního jednání před soudem I. stupně, kdy se dostavil na vyzvání předsedy senátu. Totožnost žalobce zde byla ověřena předsedou senátu. Z těchto skutečností právní zástupkyně žalobce dovozuje své oprávnění zastupovat žalobce v předmětném soudním řízení. Žalobce dodává, že právo požadovat plnou moc s úředně ověřenými předpisy náleží předsedovi senátu dle zákona, avšak ve kterých případech lze toto právo uplatnit již zákon nezmiňuje, a tato otázka není řešena ani ze strany judikatury. Obecně se však dovolatel domnívá, že by tento institut neměl sloužit k tomu, aby bylo účastníku odepřeno právo domáhat se svých práv. Závěrem dovolatel tvrdí, že se již několik let zdržuje v Iráku, a proto byla, byť prodloužená, lhůta k pro předložení plné moci s úředně ověřeným podpisem nepřiměřeně krátká. Dovolatel poukazuje na v současné době „výrazně nepříznivou“ společenskou situaci v Iráku, kdy se některé části státu fakticky nachází ve válečném stavu. Proto bylo pro právní zástupkyně velmi obtížné žalobce kontaktovat a pro samotného žalobce bylo velmi obtížné nechat svůj podpis ověřit ve smyslu ustanovení § 10 zák. č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování). Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny předpoklady obsažené v ustanovení § 241 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přičemž je dovolání charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné. Dovolatel namítá ve smyslu § 237 o. s. ř., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena - konkrétně, zda je oprávnění předsedy senátu žádat předložení plné moci s úředně ověřenými předpisy dle ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. nějakým způsobem omezena, a to konkrétně za situace, kdy byl účastník osobně přítomen na soudním jednání ve věci. Za popsaného stavu věci pak dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal se závěrem, že dovolání bylo podáno důvodně. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však v posuzované věci zjištěny nebyly. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Podle § 20 odst. 1 o. s. ř. může před soudem jako účastník samostatně právně jednat každý, v tom rozsahu v jakém je svéprávný. Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jenž si zvolí (§ 24 odst. 1 o. s. ř.). Tímto zástupcem může být advokát, jemuž lze udělit plnou moc pouze pro celé soudní řízení (§ 25 odst. 1 o. s. ř.). Takto udělená plná moc je svou podstatou jen listinou osvědčující uzavření dohody o plné moci (teorie hovoří o tzv. průkazu plné moci); srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné pod poř. číslem 36 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997. Dle ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. nemusí být podpisy na plné moci nemusí být úředně ověřeny, pokud tak nestanoví zákon (srov. např. § 336h odst. 3, § 338u odst. 4 o. s. ř.) nebo nerozhodl-li tak předseda senátu (§ 28 odst. 4 o. s. ř.). V usnesení ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 C