30 Cdo 2722/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2722/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 6. 2018 Spisová značka:30 Cdo 2722/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2722.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 49a obč. zák. § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb. § 33a odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 8. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2722/2016-145 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a, proti žalovaným 1) J. K., 2) S. K., zastoupeným Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jindřicha z Lipé 113, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soud v České Lípě pod sp. zn. 15 C 36/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 1. 2016, č. j. 35 Co 9/2015-118, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 5. 1. 2016, č. j. 35 Co 9/2015-118, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Předmětem řízení je určení vlastnického práva a práva hospodaření k pozemku o výměře 7 785 m2 v katastrálním území a obci D.. Žalobkyně uvedla, že žalovaní nabyli domnělé vlastnické právo k předmětným pozemkovým parcelám na základě smlouvy o převodu pozemků č. 299PR05/39 ze dne 29. 12. 2005 uzavřené s žalobkyní. Z uzavřené smlouvy vyplývá, že žalovaní vlastní zůstatek postoupeného restitučního nároku ve výši 21 414 Kč, kdy tento nárok je doložen pravomocným rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Č. L., č. j. 1403-94, ze dne 19. 7. 1994, týkající se oprávněné I. H., jakož i smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 7. 2002 mezi postupitelem EKORE spol. s r. o. a žalovanými, na základě kterých nároky přešly na žalované. Oproti postoupeným nevydaným restitučním nárokům byly žalovaným převedeny do vlastnictví předmětné pozemkové parcely. Z trestního řízení vedeného proti S. B., konkrétně z rozsudku Krajského soudu v Ústní nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 55 To 132/2009, vyplývá, že S. B. byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, kterého se dopustila tím, že vyhotovila smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 21. 12. 2000, dle níž údajně postupitel I. H., postoupila na syna tamní obžalované, J. B., pozemky, za které náleží postupiteli práva na převod jiného pozemku obsaženého v rozhodnutí Okresního úřadu v České Lípě, č. j. PU-457-1403/94-203, ze dne 19. 7. 1994, přičemž však smlouva nebyla s I. H. nikdy projednána, a tato ji nikdy nepodepsala a nebyla jí ani vyplacena cena za postoupenou pohledávku, která činila 264 183 Kč, a tuto smlouvu obžalovaná S. B. předložila Pozemkovému fondu České republiky, územní pracoviště v Č. L., a J. B. následně tuto pohledávku prodal další osobě za plnou hodnotu, přičemž takto získané finanční prostředky si ponechala tamní obžalovaná pro svoji potřebu, čímž způsobila škodu I. H.. 2. Okresní soud v České Lípě (dále též „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 11. 9. 2014, č. j. 15 C 36/2014-57, rozhodl tak, že žaloba o určení, že pozemek o výměře 7 785 m2 – ostatní plocha v k. ú. D., zapsaný na listu vlastnictví pro obec D. u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště Č. L., je ve vlastnictví České republiky a příslušnost hospodaření k němu má Státní pozemkový úřad, se zamítá a žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 12 750 Kč k rukám právního zástupce žalovaných K. Š.. 3. Soud prvního stupně uvedl, že bylo nesporně zjištěné, že žalovaní jako oprávněné osoby, na které byly postoupeny restituční nároky za nevydané pozemky, na základě smlouvy s Pozemkovým fondem ČR (dnes Státní pozemkový úřad) nabyli do společného jmění manželů předmětný pozemek. Tento pozemek byl vydán oproti nevydaným restitučním nárokům, přičemž restituční nároky nabyli žalovaní na základě smluv o postoupení pohledávek s tím, že první smlouvou v pořadí byla smlouva uzavřená mezi I. H. a J. B.. V rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 146/2006 však bylo zjištěno, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 21. 12. 2000 uzavřená mezi I. H. a J. B. nebyla s I. H. nikdy projednána a uzavřena, přičemž šlo o podvodné jednání ze strany S. B.. 4. Soud prvního stupně měl tak za nesporné, že I. H. nikdy neuzavřela smlouvu o postoupení pohledávky, neboť jak vyplynulo ze znaleckého posudku, podpis na smlouvě nebyl jejím podpisem. Z tohoto důvodu je tato smlouva absolutně neplatná, protože postrádá platný projev vůle k postoupení pohledávky. Vzhledem k tomu, že J. B. pohledávku platně nenabyl, nemohl jí následně disponovat a převádět na další osoby. Všechny navazující smlouvy o postoupení pohledávky spočívající v nároku na převod pozemku jsou absolutně neplatné. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda podvodné jednání S. B., respektive prvotní nepostoupení restitučních nároků z I. H. na J. B. a dále na další shora uvedené osoby, má vliv na platnost smlouvy o převodu pozemku uzavřené dne 29. 12. 2005 mezi Pozemkovým fondem ČR a žalovanými a tedy na nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkovým parcelám žalovanými, popř. zda žalovaní nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkovým parcelám jiným způsobem, např. vydržením vlastnického práva dle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“). 5. Trestná činnost odsouzené S. B. byla spojena s postoupením restitučních nároků, nikoli s uzavřením smlouvy o převodu předmětných pozemků a nabytím vlastnického práva žalovaných. Soud prvního stupně dále přihlédl k tomu, že trestné činnosti se dopustila pouze výše jmenovaná a její syn J. B. byl pravomocně zproštěn obžaloby. Úkony spojené s uzavřením smlouvy o převodu nemovitostí, na základě které nabyli žalovaní vlastnické právo k předmětným pozemkům, však již nebyly trestnou činností dotčeny a smlouvu uzavírali účastníci v dobré víře. Soud se ztotožnil s právním názorem žalovaných, že předmětný pozemek nabyli od státu prostřednictvím Pozemkového fondu ČR v dobré víře, že jsou splněny všechny zákonné podmínky pro převod a tento státní orgán je toho dostatečnou zárukou. Jeho povinností bylo přezkoumat restituční nároky všech osob. Pokud měl tento orgán jakékoli pochybnosti o předmětném restitučním nároku, bylo jeho povinností ve vztahu k pozemkům ve vlastnictví státu a rovněž ve vztahu k žalovaným jako smluvní straně na tyto pochybnosti upozornit a popřípadě pozastavit jednání o uzavření smlouvy o převodu majetku. Soud dále připomenul, že Policie České republiky činila úkony v trestním řízení na základě trestního oznámení poškozené I. H. již v prosinci 2005, tedy před uzavřením smlouvy. Rovněž je v tomto řízení nesporné, že poškozená I. H. ještě před podáním trestního oznámení kontaktovala Okresní pozemkový úřad v Č. L. a žádala o prověření jejího restitučního nároku a upozornila, že smlouvu o postoupení pohledávky na J. B. neuzavřela. Z těchto skutečnostní vyplynulo, že žalovaní uzavřeli kupní smlouvu v dobré víře, že jsou osobami oprávněnými pro vydání restitučních nároků, a žalobce, ač již ke dni uzavření smlouvy měl dostatek informací o tom, že postoupení předmětného nároku nemusí být v pořádku, s žalovanými smlouvu uzavřel a ani je na případné pochybnosti neupozornil. Naopak v článku IV. obě smluvní strany prohlásily, že jim nejsou známy žádné skutečnosti, které by uzavření smlouvy bránily. Za tohoto stavu soud prvního stupně považoval žalobu na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům za výkon práva v rozporu s dobrými mravy dle § 3 obč. zák. 6. Soud prvního stupně neshledal ani absolutní neplatnost uvedené smlouvy o převodu pozemku. Trestná činnost byla spáchána pouze v souvislosti s postoupením restitučního nároku, ale nikoli při uzavření kupní smlouvy. Žalovaní nabyli restituční nárok v dobré víře. Pokud nedisponovali restitučním nárokem, má dle názoru soudu prvního stupně žalobce právo na poskytnutí odpovídajícího finančního plnění, protože z neexistujícího restitučního nároku nemohla být hodnota pozemku vypořádána. Žalobce by tedy zřejmě byl úspěšný s nárokem na peněžní plnění, ovšem nikoli s nárokem na vydání pozemku. Dále soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalovaní sice fakticky nedisponovali předmětným restitučním nárokem, ovšem v tomto případě pouze v rozsahu 54 %, když soud vycházel z hodnoty restitučních nároků uvedených ve smlouvě.