30 Cdo 2738/2014 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2738/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) R. J., a b) P. H., obou zastoupených JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ JELÍNEK s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181 proti žalované L. F., zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 14/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013, č. j. 27 Co 182/2011-367, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013, č. j. 27 Co 182/2011-367, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Kladně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2011, č. j. 10 C 14/2010-196, zamítl ve výroku I. žalobu na vyklizení žalované z nemovitosti – budovy č. p. 140 na stavební parcele č. 138/1, stavební parcely č. 138/1 a pozemkové parcely číslo 398/1, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kladno, pro obec K., část obce K., katastrální území K. (dále již „předmětné nemovitosti“), ve výroku II. určil, že žalovaná je vlastnicí předmětných nemovitostí a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z toho, že žalobci se žalobou domáhali vyklizení předmětných nemovitostí z titulu svého vlastnického práva, které nabyli od žalované na základě kupní smlouvy ze dne 10. června 2009 (dále již „předmětná smlouva“). Žalovaná se poté vzájemným návrhem domáhala určení, že je vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť od kupní smlouvy řádně odstoupila. Po provedeném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná uzavřela předmětnou smlouvu s žalobci v omylu dle § 49a obč. zák., úspěšně se dovolala její neplatnosti a stala se opět vlastnicí předmětných nemovitostí s účinky ex tunc (ke dni uzavření smlouvy). K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2013, č. j. 27 Co 182/2011-367, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen co do výroku III. týkajícího se náhrady nákladů řízení, jinak jej ve zbylém rozsahu výroku III. a ve výroku II. potvrdil a konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (v průběhu odvolacího řízení totiž žalobci vzali svou žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí zpět a proto odvolací soud svým usnesením ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 27 Co 182/2011-271, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o žalobě na vyklizení předmětných nemovitostí, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil). Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně ve zbylém rozsahu uvedl, že soud prvního stupně po skutkové stránce správně uzavřel, že kupní cena žalobci (kupujícími) nebyla žalované (prodávající) zaplacena, což je zřejmé ze způsobu a formy zaplacení kupní smlouvy. Ve vztahu k právnímu posouzení věci se však odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně neztotožnil. Soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že předmětná smlouva je neplatná pro omyl žalované dle § 49a obč. zák. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku formuloval (většinou podmiňovacím způsobem) následující právní konstrukce, které Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) z hlediska snahy o pochopení těchto aplikačních úvah strukturuje relevantními citacemi s jejich číselným označením takto: 1. „Pokud bylo zjištěno, že žalovaná věděla, že podepisuje kupní smlouvu, avšak skutečnou funkcí této smlouvy nebyl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem, ale smlouva by měla mít funkci zajišťovací, případně funkci propadné zástavy, pak by byla neplatná jednak z toho důvodu, že její funkcí bylo obcházení zástavního práva, a jednak pro nedostatek formy...“ 2. „Pokud by se tedy jednalo o trvalý převod vlastnického práva, kdy účastníci uzavřeli kupní smlouvu dne 10. 6. 2009, pak by se následně žalovaná nevyjadřovala tak, jak vypověděla svědkyně H. B., která je její matkou. Lze dovodit, že předmětná kupní smlouva by byla ujednáním absolutně neplatným dle ust. § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem z důvodu tzv. propadné zástavy (§ 162 písm. e) občanského zákoníku, případně pro nedodržení formy na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva dle § 553 občanského zákoníku.“ 3. „Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaná věděla, co podepisuje, ale nevěděla, co bylo účelem a smyslem tohoto úkonu.“ 4. „Svědkyně H. B., kterou odvolací soud vyslechl při odvolacím jednání, potvrdila závěry učiněné soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování o tom, že svědek M. M. je nevěrohodný.“ 5. „Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud oproti soudu prvního stupně uzavřel, že odstoupení žalované od předmětné kupní smlouvy...ve smyslu § 517 odst. 1 a § 48 odst. 1 občanského zákoníku z důvodu nezaplacení kupní ceny, by bylo – v případě, že by předmětná kupní smlouva nebyla absolutně neplatná – platné a účinné a vedlo by k obnovení vlastnického práva žalované k předmětným nemovitostem...“ Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ve kterém namítají, že odvolací soud nesprávně právně posoudil danou věc, když se při řešení posuzovaných otázek odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy a v tomto směru odkázali např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 32 Cdo 29/2009, 29 Cdo 1830/2007, nebo 30 Cdo 1251/2002 z nichž vyplývá, že podstatný a omluvitelný je takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Z provedeného dokazování je dle dovolatelů nepochybné, že žalovaná měla možnost přečíst si předmětnou kupní smlouvu před jejím podpisem. Z obsahu listiny je zřejmé, že se jedná o kupní smlouvu a nikoli o zajišťovací převod práva nebo propadnou zástavu. Závěr odvolacího soudu, že předmětná smlouva je neplatná, protože trpí nedostatkem formy, je dle odvolatelů nesprávným právním posouzením věci. Soudy obou stupňů argumentovaly svými dojmy o logičnosti či nelogičnosti jednání zainteresovaných osob, přičemž jsou to však závěry soudů obou stupňů, které postrádají logiku. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud před rozhodnutím ve věci odložil právní moc napadeného rozhodnutí a aby napadené rozhodnutí změnil, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a dále s provedenou změnou rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, anebo – neshledal-li by podmínky pro takovou změnu rozhodnutí – rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání dovolatelů písemně nevyjádřila. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. prosince 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), konstatuje, že dovolání dovolatelů proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud při řešení otázky platnosti shora již cit. kupní smlouvy, tedy při řešení otázky hmotného práva, se odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jak se podává z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud otázku platnosti předmětné převodní smlouvy řešil pouze jako jednu z možných alternativ, navíc s formulováním právních závěrů podmiňovacím způsobem (viz výše citované pasáže z odůvodnění napadeného rozsudku). Obdobným způsobem odvolací soud řešil i právní otázku odstoupení od této smlouvy. Inkriminované pasáže shora zformulovaných právních závěrů odvolacího soudu činí (objektivně) interpretu tohoto textu zásadní potíže při pochopení, co tím vším chtěl vlastně odvolací soud vyjádřit. Zvolený podmiňovací způsob v textu relevantních pasáží je pak zjevně nepřípadný, neboť de facto jsou předkládány jakési alternativy možného právního posouzení pro případ relevance té které okolnosti. Tím ovšem odvolací soud zcela rezignoval na svou esenciální povinnost při věcném přezkumu odvoláním napadeného prv