30 Cdo 2865/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2865/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2019 Spisová značka:30 Cdo 2865/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2865.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Průtahy v řízení Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 7. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2865/2017-452 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 70/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, č. j. 15 Co 279/2016-351, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, č. j. 15 Co 279/2016-351, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 430 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 10 C 1356/2000. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, č. j. 18 C 70/2014-247, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 150 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 279 500 Kč s příslušenstvím (výrok II), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 27 096 Kč (výrok III). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 31. 5. 2000 žalobce podal u Okresního soudu v Benešově žalobu, kterou se domáhal ochrany svých osobnostních práv vyplývajících z ustanovení § 17 písm. b), § 17 písm. l), § 20 písm. a), b) a e) zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, dále jen „zákon č. 256/1992 Sb.“. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 6. 2004, č. j. 10 C 1356/2000-281, jež bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004, č. j. 28 Co 426/2004-299, bylo řízení zastaveno s tím, že po právní moci bude věc postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů, dále též „Úřad“. Spis byl Úřadu postoupen dne 8. 6. 2005. Rozhodnutím ze dne 9. 4. 2009, č. j. SPR-1671/09-6, Úřad návrhu žalobce nevyhověl poté, co mu bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2009, č. j. 8 Ca 470/2008-68, uloženo do 30 dnů od právní moci rozsudku ve věci rozhodnout. Proti rozhodnutí Úřadu podal žalobce rozklad, který byl zamítnut rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 6. 8. 2009, č. j. SPR-1672/09-18. Dne 8. 10. 2009 podal žalobce proti rozhodnutí předsedy Úřadu u Městského soudu v Praze (správní) žalobu, kterou Městský soud zamítl rozsudkem ze dne 27. 2. 2013, č. j. 10 Ca 335/2009-77. Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost. O ní rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2014, č. j. 7 As 47/2013-33, tak, že rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a současně určil, že správní rozhodnutí Úřadu a předsedy Úřadu jsou nicotná. Usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 3. 12. 2014, č. j. Konf 9/2014-12, dále též „usnesení kompetenčního senátu“, bylo rozhodnuto, že pravomoc k vydání rozhodnutí v posuzovaném řízení má soud. S ohledem na to byla zrušena rozhodnutí o zastavení řízení vedeného před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 10 C 1356/2000, a spis byl dne 6. 1. 2015 postoupen tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud v Benešově poté, co žalobce vzal žalobu v plném rozsahu zpět, usnesením ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 C 1356/2000-467, řízení zastavil a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2015, č. j. 28 Co 320/2015-496, usnesení Okresního soudu v Benešově změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, jinak jej potvrdil. 4. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že délka posuzovaného řízení, která činila 15 let a 4 měsíce (tj. od podání žaloby dne 31. 5. 2000 do pravomocného skončení řízení dne 21. 9. 2015), je nepřiměřená a způsobila žalobci nemajetkovou újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Odčinění uvedené újmy odpovídá dle názoru soudu prvního stupně přiměřené zadostiučinění v penězích. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně vyšel ze základní částky 215 000 Kč, kterou ponížil o 30 % z důvodu složitosti řízení spočívající v rozdílnosti názorů na otázku pravomoci soudu k rozhodnutí ve věci. 5. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba o zaplacení částky 150 500 Kč s příslušenstvím se zamítá a konstatuje se, že v řízení u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 1356/2000 došlo k porušení základních práv žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů zaručených článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 27 046 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně. 7. V právním hodnocení věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřená. Při posuzování formy přiměřeného zadostiučinění však oproti soudu prvního stupně vzal do úvahy skutečnost, že žalobce opakovaně zneužívá práva na přístup k soudu, když iniciuje velké množství civilních a správních sporů a podává velké množství stížností jak na úřadech, tak u soudů. Z toho lze dle odvolacího soudu dovodit, že délka posuzovaného řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, neboť nesprávný úřední postup nemohl žalobci přivodit pocit nejistoty, který by vyžadoval jakoukoliv kompenzaci. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, pak odvolací soud uzavřel, že za vzniklou (minimální) nemajetkovou újmu náleží žalobci zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva. Dovolání a vyjádření k němu 8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I a II dovoláním, ve kterém namítá, že odvolací soud rozhodoval v nesprávném obsazení, když věc byla přidělena senátu č. 15, ačkoliv v souvisejícím řízení (vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 224/2010) rozhodoval odvolací soud senátem č. 22. V této souvislosti žalobce dále namítá, že členem senátu, který rozhodoval v odvolacím řízení, byl i Š. H., jenž s žalobcem v dané době vedl občanskoprávní spor, a byl tedy podle žalobce důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. 9. Dále žalobce v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dovodil, že v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení vznikla žalobci jen zanedbatelná újma. Žalobce má za to, že nebyly naplněny výjimečné podmínky, jež by vylučovaly poskytnutí zadostiučinění v penězích. Žalobce konkrétně nesouhlasí s tím, že by závěr o zanedbatelném významu posuzovaného řízení mohl vyplývat pouze ze skutečnosti, že iniciuje velké množství sporů. Podle žalobce musí být splněna rovněž podmínka, že je v daných sporech opakovaně neúspěšný. 10. Žalobce posléze odvolacímu soudu vytýká, že nepřípustně bagatelizuje význam posuzovaného řízení; řízení na ochranu osobnosti svým předmětem spadají mezi řízení se zvýšeným významem pro poškozeného, jež vyžadují co nejrychlejší řešení věci. V návaznosti na to žalobce uvádí, že intenzitu způsobené újmy dále prohlubuje skutečnost, že v důsledku délky posuzovaného řízení bylo porušeno jeho právo na ochranu osobních údajů, které se za dobu trvání řízení stalo efektivně nevymahatelným. 11. V souvislosti s otázkou adekvátnosti formy přiměřeného zadostiučinění žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým a právním závěrům než soud prvního stupně, aniž na to žalobce upozornil a umožnil se mu k těmt