30 Cdo 2883/2011 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2883/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2012 Spisová značka:30 Cdo 2883/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2883.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Autorské právo Dotčené předpisy:§ 23 předpisu č. 121/2000Sb. § 100 odst. 1 obč. zák. § 107 odst. 1 obč. zák. § 107 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 9. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2883/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, identifikační číslo osoby 63839997, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 20, proti žalované BELVEDERE, spol. s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 19/479, identifikační číslo osoby 44849494, zastoupené JUDr. Davidem Termerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 24/156, o zaplacení 150.987,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 160/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011, č.j. 3 Co 82/2010 – 110, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze 25. ledna 2011, č.j. 3 Co 82/2010 – 110 se ve výroku II., jímž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze v odstavci výroku II tak, že se žaloba zamítá co do částky 80.699,85,- Kč a dále ve výroku III. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2010, č.j. 31 C 160/2009 – 71 ve výroku II. pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 80.699,85,- Kč s příslušenstvím a ve výroku III. o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. ledna 2010, č.j. 31 C 160/2009 – 71 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 63.419,- Kč se 7% úrokem z prodlení ročně z této částky od 31. 8. 2009 do zaplacení navýšeným o výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst. I výroku), dále žalobu zamítl v rozsahu částky 87.568,- Kč s příslušenstvím (odst. II výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odst. III výroku). Žalobce, coby kolektivní správce ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb. autorského zákona (dále jen „autorský zákon“), který vykonává kolektivní správu majetkových práv autorů a jiných nositelů práv k dílům hudebním, se domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku odpovídající svou výší jednonásobku odměny za rozhodné období od 1. 9. 2006 do 18. 5. 2008, když tvrdil, že žalovaná v rozhodném období ve své provozovně v Praze 7 (hotel Belvedere) zpřístupňovala chráněná autorská díla hotelovým hostům na jednotlivých hotelových pokojích. V provozovně žalované se nacházelo 137 hotelových pokojů vybavených televizními přístroji, jejichž prostřednictvím bylo hostům v rozhodném období zpřístupňováno televizní vysílání, a to bez licenčního oprávnění. Obě strany se v řízení před soudem prvního stupně shodly, že žalovaná v rozhodné době provozovala 137 pokojů vybavených televizorem a v této době byla průměrná obsazenost hotelových pokojů 50% kapacity zařízení. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaná zpřístupnila hostům díla vysílaná televizí v hotelových pokojích ve své provozovně, čímž zasáhla do práv žalované, konkrétně do ustanovení § 23 autorského zákona, tj. do práva provozování rozhlasového a televizního vysílání, a to zpřístupněním díla bez potřebné licenční smlouvy a získala tak na úkor osob zastupovaných žalobcem bezdůvodné obohacení ve smyslu 451 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žaloba v projednávané věci byla podána k soudu dne 31. 8. 2009; toho dne tak bylo uplatněno u soudu právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. Soud prvního stupně prokázal, že žalobci bylo známo, že žalovaná nehodlá uzavřít licenční smlouvu a hradit autorskou odměnu v období od 23. 2. 2005 s poukazem na tehdejší znění autorského zákona. Dle soudu prvního stupně si žalobce byl vědom, v kolika hotelových pokojí provozuje žalovaná televizní vysílání; tímto se žalobce dozvěděl o bezdůvodném obohacení a v jaké výši za rozhodné období. Soud prvního stupně dovodil, že právo na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 9. 2006 do 29. 8. 2007 bylo promlčeno dne 30. 8. 2009 uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty běžící ode dne 30. 8. 2007, a proto v rozsahu promlčení žalobci právo nepřiznal. Naopak nárok na vydání bezdůvodného bohacení za období od 30. 8. 2007 do 18. 5. 2008, tj. za období 8 měsíců a 20 dnů promlčen nebyl a soud prvního stupně (vzhledem k obvyklé licenční odměně v rozhodné době, obsazenosti hotelu a počtu dnů uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 63.419,- Kč s příslušenstvím a co do výše částky 87.568,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 25. ledna 2011, č.j. 3 Co 82/2010 – 110, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I výroku tak, že kromě již přiznané částky je žalovaná povinna zaplatit žalobci další částku 7.078,- Kč a ve zbývající části odstavec I výroku potvrdil. Současně rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II výroku mění tak, že se žaloba zamítá co do částky 80.699,85,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyložil, že žalobce si byl vědom svých práv i po změně ustanovení § 23 po 23. 2. 2005, když návrh smlouvy na další období byl žalované zaslán již s právním rozborem, který vyhotovil Prof. JUDr. I. T., CSc., dovozujícím tuto povinnost i po novelizaci zákonného ustanovení. Pokud se jedná o běh měsíčně splatných plateb a žaloba byla podána dne 31. 8. 2009, nelze dle odvolacího soudu uvažovat o promlčení platby za srpen 2007 při stanovení promlčecí doby pro bezdůvodné obohacení podle § 107 odst. 1 obč. zák. Nicméně nárok uplatněný za období od 1. 9. 2006 do 31. 7. 2007 bylo nutno v souladu s tímto zákonným ustanovením považovat za promlčený, neboť mezi účastníky nebyl sporný počet pokojů vybavených televizory, ani obsazenost hotelu a žalobce si toho byl vědom, již v době, kdy žalovaná odmítla s odkazem na novelizované znění § 23 autorského zákona uzavření navazující smlouvy. Nic tedy jejímu uplatnění u soudu, podle názoru odvolacího soudu, nebránilo. Odvolací soud nečinil kalkulaci s měsíčními platbami, ale s denními a zjistil, že kromě přiznané částky 63.419,- Kč patří žalované další částka, a to za srpen ve výši 7.078,- Kč a v této části změnil rozsudek soudu prvního stupně. Proti výroku II. tohoto rozsudku podal žalobce (dále jen „dovolatel“) včasné dovolaní k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“) a navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v dotčeném rozsahu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci není jasné, jakým způsobem soud prvního stupně i odvolací soud dospěl k datu, který považuje za počátek běhu subjektivní lhůty. Podle dovolatele nestačí pouhá preventivní vědomost oprávněného o možnosti, že se na jeho úkor osoba bezdůvodně obohatí, či vědomost o rozhodných skutečnostech je pouze předpokládána na základě předchozích vědomostí a na základě obecných úvah, nýbrž je potřeba následné zjištění proběhlých skutečností. Dovolatel zdůrazňuje, že zákon zřetelně rozlišuje kratší promlčecí dobu založenou na následných skutkových zjištěních věřitele a delší promlčecí dobou automaticky počínající vznikem pohledávky; výklad podaný odvolacím soudem tento rozdíl stírá. Dovolatel je názoru že názor obou soudů je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozhodnutími pod sp. zn. 25 Cdo 2581/98, 20 Cdo 927/98, 33 Odo 766/2002, 33 Odo 83/2004 a 30 Cdo 2758/2006 a také s odbornou literaturou. Podle dovolatele subjektivní promlčecí doba u dané pohledávky počala běžet dne 1. 6. 2009, protože ten den proběhla první kontrola v hotelu, a tudíž kdy se dovolatel dozvěděl o umístění konkrétního počtu televizních přístrojů na hotelových pokojích žalovaného. Žalovaná nepodala k dovolání vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 9