30 Cdo 2888/2010 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2888/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 2. 2011 Spisová značka:30 Cdo 2888/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2888.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Konkurs Odpovědnost státu za škodu Průtahy v řízení Dotčené předpisy:§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. předpisu č. 105/2000Sb. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 12 předpisu č. 328/1991Sb. § 32 předpisu č. 328/1991Sb. § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 3. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 04.12.2011II.ÚS 1086/11JUDr. Jiří Nykodýmodmítnuto08.30.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2888/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce F. U., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 375.000,- Kč a 1,008.918,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 122/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010, č. j. 53 Co 581/2009 - 42, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010, č. j. 53 Co 581/2009 – 42, se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2009, č. j. 26 C 122/2009 - 25, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 375.000,- Kč a náhrady škody ve výši 1,008.918,70 Kč s příslušenstvím za nesprávný úřední postup v konkurzním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 72/97. Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce se proti žalované domáhal zaplacení nemajetkové újmy a náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v konkursním řízení vedeném proti úpadci Zemědělskému družstvu Dubina, v likvidaci, do kterého se žalobce přihlásil jako věřitel v průběhu roku 1998. Celé řízení trvalo 10 let. Škoda žalobci měla vzniknout tím, že v době prohlášení konkursu byly pohledávky první třídy, což byla i pohledávka žalobce, uspokojovány ve výši 100 %, zatímco v době vydání rozvrhového usnesení, v důsledku legislativní změny, pouze do výše 30 % z celkového výtěžku. Odvolací soud se ve svém odůvodnění ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odpovědnost žalované v tomto případě podle zákona č. 82/1998 Sb., v účinném znění, dána není. Žalobce konstruoval škodu jako rozdíl mezi tím, na co by měl nárok, pokud by konkursní řízení skončilo do účinnosti zákona č. 105/2000 Sb. a tím, co fakticky získal. Správce konkursní podstaty popřel žalobcovu pohledávku, proto žalobce podal dne 3. 8. 1999 žalobu na určení své pohledávky. Popření pohledávky je právem správce konkursní podstaty a tento úkon nelze přičítat státu. I kdyby řízení k žalobě žalobce ze dne 3. 8. 1999 probíhalo rychle, nelze očekávat, že by mohlo být skončeno během několika měsíců, aby bylo možné ve lhůtě do 1. 5. 2000 očekávat rozvrhové usnesení, a to tím spíše, že sám žalobce popřel dne 30. 3. 1999 pohledávku jednoho z věřitelů, čímž vyvolal řízení, které skončilo až v roce 2006. Mezi (údajnou) škodou žalobci vzniklou a (údajným) nesprávným úředním postupem státu tak není dána příčinná souvislost a žaloba v tomto rozsahu nemohla uspět. Nepodloženým zůstal dle Městského soudu v Praze i požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že za průtahy v řízení z větší části odpovídá žalobce. Ačkoliv konkursní řízení trvalo na první pohled nepřiměřeně dlouho, nelze v poměrech souzené věci v něm shledat průtahy přičitatelné státu. Od prohlášení konkursu je konkursní řízení ovládáno úkony správce konkursní podstaty a ovlivňováno ingerencí věřitelů, přičemž podstatný průtah v konkursním řízení byl zapříčiněn incidenčními spory. Soudy postupovaly plynule, řešily spory vyvolané účastníky konkursního řízení, v postupu soudu nelze spatřit průtahy. Nelze-li ovšem celkovou dobu konkursního řízení v souzené věci přičítat pochybení státu, tedy nešlo-li z hlediska zákona č. 82/1998 Sb. o nesprávný úřední postup, nemůže obstát ani žaloba o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu založená právě na nesprávném úředním postupu státu. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, maje je za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Za zásadní právní otázku spatřuje dovolatel nesprávný právní závěr soudů ohledně posouzení odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb. a nároku dovolatele na finanční odškodnění. Dovolatel poukazuje na dozorovou funkci soudu dle ustanovení § 12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, z čehož dovozuje, že pokud předmětný případ trval nepřiměřeně dlouho, pak za tuto skutečnost nese odpovědnost také soud, který věc dozoroval, a nepřiměřená délka je přičitatelná státu. Stát nese odpovědnost za nepřiměřenou délku řízení i v případě, že orgány státu postupovaly plynule bez zjevných průtahů, nicméně řízení je přesto ve své celkové délce nepřiměřeně dlouhé. Za otázku zásadního právního významu, která dle dovolatele dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, považuje otázku odpovědnosti státu za nepřiměřenou délku konkursního řízení. Dovolatel namítá, že odvolací soud zkoumal pouze přispění účastníka řízení k jeho délce a nikoliv další hodnotící kritéria, která bere v úvahu dle své judikatury Evropský soud pro lidská práva, a tím nesprávně právně posoudil nárok dovolatele. Přezkumné řízení o určení pravosti dovolatelovy pohledávky trvalo 4 roky, přičemž soud prvního stupně rozhodoval o této věci dvakrát. Dle dovolatele byla průtahy v obdobní od roku 1997 do roku 2003 způsobeny nesprávným postupem konkursního správce a nesprávným postupem soudu, čímž se řízení prodloužilo o 6 let a nemohlo být skončeno před účinností zákona č. 105/2000 Sb. V tom spatřuje dovolatel příčinu své majetkové újmy. Novela č. 105/2000 Sb. zákona o konkurzu a vyrovnání měla za následek změnu výše odškodnění jednotlivých věřitelů oproti jejich očekávání při zahájení konkursu a podávání přihlášek a zasáhla tím do právní jistoty účastníků konkursního řízení a do jejich legitimního očekávání. Dovolatel tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud posoudil soulad novely 105/2000 Sb. s ústavním pořádkem ČR, ve smyslu účinnosti novely na konkursní řízení zahájená před účinností této novely. V závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení, a aby byla žalovaná povinna uhradit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 4. 3. 2010, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „ o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné, neboť žalobce v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá. Otázky vznesené v dovolání již byly Nejvyšším soudem vyřešeny a odvolací soud se napadeným rozhodnutím od této judikatury neodchýlil. V dané