30 Cdo 295/2010 — Nejvyšší soud

30 Cdo 295/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2010 Spisová značka:30 Cdo 295/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.295.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 243b odst. 1 o. s. ř. § 243b odst. 5 o. s. ř. § 218 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 11. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 295/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce L. B., zastoupeného Mgr. Danielou Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovaným 1) MUDr. I. P., 2) MUDr. R. T., 3) MUDr. R. B., 4) MUDr. M. B., 5) řediteli Oblastní nemocnice K., 6) Městu P., 7) Městskému úřadu P. – odboru dopravy, 8) Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Nymburk, Komenského 835, 9) Okresnímu soudu v Nymburce, Nymburk, Soudní 996, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 117/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 1 Co 274/2008 – 86, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) : Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. března 2008, č. j. 36 C 117/2007 – 59, zamítl žalobu na zaplacení částek 11.111.111,- Kč žalovanými MUDr. I. P., MUDr. R. T., MUDr. R. B., MUDr. M. B., Okresním soudem v Nymburce a ředitelem Oblastní nemocnice K. a částky 61. 111. 111,- Kč žalovaným Městem P. (výrok I.), řízení proti žalovaným Městskému úřadu P. a VZP ČR Nymburk zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 1 Co 274/2008 – 86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve vztahu k žalovaným MUDr. I. P., MUDr. R. T., MUDr. R. B., MUDr. M. B., řediteli Oblastní nemocnice K. a Městu P. (výrok I.), jakož i ve vztahu k žalovanému Městskému úřadu v P. (výrok II.), ve vztahu k žalovanému Okresnímu soudu v Nymburce rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení ve vztahu k tomuto žalovanému zastavil podle § 219a odst. 1 písm a), § 221 odst. 1 písm c) a § 104 odst.1 o.s.ř.(výrok III.) a ve vztahu k žalovanému VZP ČR rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení podle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (výrok IV.). Odvolací soud také rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanými uvedenými ve výroku I. jeho rozsudku. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaný Městský úřad v P. nemá způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu § 19 o.s.ř. a tento neodstranitelný nedostatek podmínky řízení byl důvodem k zastavení řízení podle 104 odst. 1 o.s. ř., tento nedostatek podmínky řízení vycházející z ust. § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle nichž soud jako organizační složka státu není právnickou osobou, shledal však také u žalovaného Okresního soudu v Nymburce. U žalované VZP ČR odvolací soud konstatoval, že je podle § 2 odst. 2 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, právnickou osobou a má proto způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu § 19 o.s.ř. Ve vztahu k žalovaným MUDr. I. P., MUDr. R. T., MUDr. R. B., MUDr. M. B., Městu P. a řediteli Oblastní nemocnice K. se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a shodně s ním poukázal na to, že právo na vydání řidičského průkazu či pilotní licence a právo na předepsání léku bez doplatku nelze považovat za chráněné osobnostní právo, neboť nejde o hodnoty, které by tvořily součást celkové fyzické a morální integrity osobnosti každé fyzické osoby. Postup žalovaných při výkonu jejich pracovní činnosti, popř. u žalovaného Města P. při výkonu funkce opatrovníka žalobce, pak představoval plnění jiných subjektivních práv, popř. povinností, což je okolnost rovněž vylučující neoprávněnost zásahu. Vzhledem k tomu, že nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, ani odvolací soud neshledal předpoklady odpovědnosti těchto žalovaných podle § 13 občanského zákoníku. Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen dne 18. 12. 2008. Proti potvrzujícím výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 1 Co 274/2008 – 89 (správně 86), podal žalobce dne 29. 12. 2008 u Nejvyššího soudu dovolání doplněné podáním jeho soudem ustanovené zástupkyně doručeným Krajskému soudu v Praze dne 30. 1. 2009 a navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovodil z ust. § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam [jedná se o rozhodnutí odvolacího soudu, které řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.)] a uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel uvedl, že soudy nerozhodly správně, neboť žalovaní neoprávněně zasáhli do jeho práva na ochranu osobnosti. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení Čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., má obsahové i formální znaky požadované ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady ze spisu zjištěny nebyly. Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné usnesení o zastavení řízení ve vztahu k žalovanému Městskému úřadu v P., který jako orgán obce nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť nemá způsobilost mít práva a povinnosti ve smyslu § 19 o.s.ř. Pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení bylo řízení ve vztahu k tomuto žalovanému zastaveno podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud uvedená ustanovení aplikoval a interpretoval zcela správně. Tato část dovolání je zjevně bezdůvodná a proto ji Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba proti uvedeným žalovaným, a konstatoval, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu, a to i v závěru, že nedošlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce) ani podle písm. b) téhož ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku odvolací soud posoudil v souladu s četnou a ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2652/2005, usnesení téhož soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5352/2008, apod.). Není tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Jestliže z obsahu dovolání případně vyplývá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. na