30 Cdo 2950/2022 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2950/2022-213 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně AŠENBRENERS s.r.o., IČO 25112503, se sídlem v Praze 3, Víta Nejedlého 445/17, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova 1107/40, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Města Hostivice, se sídlem v Hostivici, Husovo náměstí 13, o zaplacení částky 3 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 138/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, č. j. 21 Co 306/2021-149, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 7. 2021, č. j. 39 C 138/2018-122, odmítl podání žalobkyně ze dne 5. 10. 2018 v části, v níž se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 2 810 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím (výrok I). Současně s tím rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II). 2. Své rozhodnutí soud prvního stupně založil na aplikaci § 43 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť dospěl k závěru, že zmíněné podání, kterým bylo zahájeno řízení o požadavku žalobkyně na zaplacení částky 3 500 000 Kč s příslušenstvím a které žalobkyně dále doplnila podáním ze dne 7. 1. 2020, není v části, jež se týká vzneseného nároku na zaplacení částky 2 810 000 Kč, způsobilé k tomu, aby na jeho podkladě bylo v řízení dále pokračováno. Posledně uvedená částka připadá na náhradu nemajetkové újmy, jejíž vznik žalobkyně spojila s celkem třemi různými rozhodnutími vztahujícími se k nelegální skládce odpadu umístěné na pozemcích žalobkyně, a to konkrétně s rozhodnutím Městského úřadu v Hostivici, stavebního úřadu, ze dne 4. 10. 2004, č. j. SÚ-0236/3/03-Ga, dále s rozhodnutím Městského úřadu v Hostivici, stavebního úřadu, ze dne 31. 1. 2013, č. j. SÚ 15053/4/10-Bu, a konečně s rozhodnutím Městského úřadu v Hostivici, stavebního úřadu, ze dne 27. 11. 2015, č. j. SÚ-01408/3/15-Bu. Při jednání, které se ve věci konalo dne 31. 3. 2021, soud prvního stupně vyhlásil usnesení, jímž žalobkyni vyzval, aby odstranila vadu žaloby spočívající v absenci údaje o tom, jaká část z požadovaného finančního zadostiučinění připadá na to které nezákonné rozhodnutí, o jakou nemajetkovou újmu se jednalo a z čeho žalobkyně dovozuje vztah příčinné souvislosti mezi touto újmou a příslušným rozhodnutím. Za účelem doplnění žaloby jí současně stanovil lhůtu v délce 10 dnů, přičemž žalobkyni poučil o tom, že v případě nedoplnění žaloby o uvedené údaje bude rozhodnuto o jejím částečném odmítnutí. Protokol o jednání, v němž bylo vyhlášené usnesení zachyceno, byl poté žalobkyni rovněž doručen, a to dne 3. 5. 2021. Žalobkyně na toto rozhodnutí reagovala pouze podáním ze dne 22. 4. 2021, ve kterém však požadované údaje nedoplnila, neboť se v něm namísto toho věnovala pouze otázce nepřiměřené délky správního řízení, s níž však v žalobě nespojila svůj požadavek na zaplacení částky 2 810 000 Kč, nýbrž požadavek na zaplacení zbývající částky 690 000 Kč. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté na podkladě odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí, s nimiž žalobkyně spojuje vznesený žalobní požadavek na náhradu utrpěné nemajetkové újmy, sice byla všechna vydána v řízení vedeném u Městského úřadu v Hostivici, stavebního úřadu, jedná se však o samostatná rozhodnutí s odlišným obsahem. U každého z nich je tak třeba zkoumat naplnění podmínek upravených v § 7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, samostatně. Případnou náhradu újmy způsobené každým z dotčených rozhodnutí přitom žalobkyně mohla požadovat v samostatném soudním řízení, a to bez ohledu na další průběh správního řízení, z něhož tato rozhodnutí pocházela. Nárok na náhradu újmy vyvolané každým jednotlivým nezákonným rozhodnutím, byť byla všechna vydána v jednom řízení, je proto třeba považovat za nárok se samostatným skutkovým základem, pročež je povinností žalobkyně, má-li být její žaloba určitá a srozumitelná, vyčíslit výši tohoto nároku ve vztahu ke každému z těchto rozhodnutí zvlášť. Pokud tak žalobkyně neučinila, zakládá tato skutečnost vadu žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat. Odvolací soud se v souvislosti s obsahem odvolacích námitek též vyjádřil k výzvě, jejímž prostřednictvím soud prvního stupně žalobkyni k doplnění její žaloby vedl, přičemž konstatoval, že tato výzva nebyla nicotná (jak se žalobkyně domnívala), pokud z protokolu o jednání konaném dne 31. 3. 2021 vyplynulo, že se jednalo o výzvu ve smyslu § 43 občanského soudního řádu, jakož i to, že její součástí byla též informace o tom, v čem vady podání žalobkyně spočívaly, jak měla žalobkyně tyto vady odstranit a jaké následky jsou spojeny s tím, pokud žalobkyně svou žalobu v požadovaném směru nedoplní. Žalobkyně ani její právní zástupce, kteří se zmíněného jednání zúčastnili, přitom soud nežádali o upřesnění této výzvy pro její nejasnost nebo nesrozumitelnost. S poukazem na § 168 občanského soudního řádu odvolací soud rovněž dodal, že vzhledem ke zmíněné přítomnosti žalobkyně i jejího právního zástupce na uvedeném jednání nebylo třeba vyhlášené usnesení žalobkyni doručovat. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. 5. Přípustnost tohoto dovolání předně dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to otázky, zda usnesení vydané podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu, které bylo vyhlášeno při jednání konaném v přítomnosti účastníka, jehož se v usnesení obsažená výzva k odstranění vad jeho podání týkala, jakož i v přítomnosti jeho právního zástupce, je soud povinen též tomuto právnímu zástupci následně doručit způsobem, jakým se doručuje usnesení o odmítnutí podání ve věci samé. Při řešení této otázky přitom odvolací soud podle názoru žalobkyně pochybil, pokud uzavřel, že zmíněné usnesení nebylo třeba žalobkyni, respektive jejímu právnímu zástupci za uvedených okolností doručovat. 6. Další otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá, žalobkyně spatřuje v otázce náležitostí předmětného usnesení, které jsou upraveny v § 169 občanského soudního řádu a které dle jejího přesvědčení nebyly v daném případě dodrženy. Předmětné usnesení totiž neobsahovalo poučení o tom, zda je proti němu možné podat opravný prostředek, a součástí jeho výroku nebyl ani odkaz na příslušné zákonné ustanovení, tj. konkrétně na § 43 občanského soudního řádu. 7. Nesprávně měl odvolací soud posoudit i otázku náležitostí předmětného usnesení z pohledu požadavků vyplývajících z § 43 občanského soudního řádu. Nezohlednil totiž skutečnost, že se soud prvního stupně v tomto usnesení omezil pouze na údaj o tom, jakým způsobem má být neurčitost či nesrozumitelnost podání žalobkyně opravena, aniž by však tuto neurčitost či nesrozumitelnost konkretizoval. Odvolací soud se tím současně odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho usnesením ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98. 8. Poslední otázkou, kterou žalobkyně v dovolání zformulovala a která dle jejího názoru dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je pak otázka, zda v případě, kdy z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplynulo, že ze tří rozhodnutí označených v žalobě bylo jen jedno rozhodnutím nezákonným (konkrétně šlo o rozhodnutí ze dne 31. 1. 2013), se výzva podle § 43 občanského soudního řádu požadující rozčlenění nárokovaného finančního zadostiučinění na jednotlivé částky připadající na každé z těchto rozhodnutí nestala nadbytečnou a zda tedy bylo nutné tuto výzvu uposlechnout. Při řešení této otázky totiž odvolací soud rovněž pochybil, když nepřihlédl k tomu, že pokud v závislosti na výsledku dosud provedeného dokazování je zřejmé, že namísto tří nezákonných rozhodnutí bylo vydáno nezákonné rozhodnutí jenom jedno, nedospěl k závěru, že se vyčíslená náhrada nemajetkové újmy musí týkat právě jenom tohoto jednoho rozhodnutí. 9. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963