30 Cdo 2957/2022 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2957/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 11. 2023 Spisová značka:30 Cdo 2957/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2957.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 236 odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 1. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 3340/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2957/2022-429 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce R. D., zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 1/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 8. 2021, č. j. 18 C 1/2020-321, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, č. j. 16 Co 430/2021-359, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 8. 2021, č. j. 18 C 1/2020-321, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, č. j. 16 Co 430/2021-359, se odmítá. Odůvodnění: Žalobce se domáhal zaplacení částky 6 106 600 Kč s příslušenstvím. Ta sestávala jednak z nároků na náhradu škody vyčíslených na částku 3 864 600 Kč (snížení hodnoty žalobcova pozemku parc. č. XY nacházejícího se v katastrálním území XY, obec XY, v důsledku umístění plynové přípojky na tomto pozemku bez platného stavebního povolení), částku 200 000 Kč (náhrada za bezúplatné užívání zmíněného pozemku k vedení předmětné přípojky) a částku 42 000 Kč (náhrada nákladů žalobcova právního zastoupení), jednak z nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které žalobce požadoval ve výši 1 000 000 Kč (za zmaření jeho investice způsobené neuskutečněním zamýšleného prodeje pozemku), ve výši 200 000 Kč (za obvinění žalobce z podvodu ze strany zájemce o koupi zmíněného pozemku), ve výši 347 000 Kč (za omezení žalobcova přístupu k relevantním informacím o dotčené stavbě) a ve výši 453 000 Kč (za nepřiměřenou délku řízení o stavebním povolení k výstavbě předmětné přípojky a o jejím následném odstranění). Nároky na zaplacení náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 42 000 Kč a na přiměřené zadostiučinění za omezení žalobcova přístupu k relevantním informacím ve výši 347 000 Kč byly vyloučeny k samostatnému řízení probíhajícímu nadále pod sp. zn. 18 C 1/2020 (viz výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2019, č. j. 18 C 53/2013-318). Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 18 C 1/2020-321, zamítl žalobu na zaplacení částky 42 000 Kč (výrok I), jakož i žalobu na zaplacení částky 347 000 Kč (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku I o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští [§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“]. Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 8. 2021, č. j. 18 C 1/2020-321, pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho projednání, z důvodů blíže vyložených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněných pod č. 10/2001 a č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle ustanovení § 243b ve spojení s ustanovením § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil. Rozsudek odvolacího soudu (jeho výrok I) napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro jeho vady, zčásti pak jako nepřípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je nezbytné splnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Žalobce, který v úvodu svého dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – jak blíže dole a to v rozporu s hmotným a procesním právem, a dovolací soud by měl tyto právní otázky vyřešit jinak – jak blíže dole“, však výše uvedeným požadavkům bezezbytku nedostál. Zvláště část III, nazvaná jako „Krátká rekapitulace soudního řízení včetně stručných argumentů“, je jen jakousi kritikou rozhodnutí soudů obou stupňů, aniž by byla formulována konkrétní právní otázka, vyložení, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem, a vym