30 Cdo 3054/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3054/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 12. 2024 Spisová značka:30 Cdo 3054/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3054.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Nepřípustnost dovolání subjektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 3 alinea 1 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 12. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3054/2024-127 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. Z., zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1024/66a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 120 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 138/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 69 Co 99/2024-112, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 20. 3. 2023, č. j. 37 C 138/2022-46, kterým žalobě co do částky 68 125 Kč vyhověl a co do částky 51 875 Kč ji zamítl. Tento první rozsudek však byl k odvolání žalobkyně i žalované usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 8. 8. 2023, č. j. 69 Co 217/2023-74, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 2. Následně soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 37 C 138/2022-87, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 95 375 Kč (výrok I), žalobu co do částky 24 625 Kč zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 35 692,54 Kč (výrok III). 3. K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 69 Co 99/2024-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 4 114 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Zaplacení částky 120 000 Kč se žalobkyně po žalované domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 284/2012 (dále jen „posuzované řízení“), které ke dni rozhodování odvolacího soudu nebylo pravomocně skončeno. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 6. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 24 625 Kč, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. 7. Dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalovaná řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). 8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka stanovení celkové délky řízení, tedy zda lze žalobkyni odškodnit i za dobu, po kterou bylo posuzované řízení přerušeno bezprůtažným insolvenčním řízením, které sama iniciovala, která dle žalované dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení dospěl k závěru, že do jeho celkové délky je nezbytné započítat i dobu, po kterou bylo toto řízení přerušeno v důsledku insolvenčního řízení, tedy i dobu téměř šesti let. Současně dospěl k závěru, že významné průtahy v posuzovaném řízení se vyskytly ještě před jeho přerušením. Již v části III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) Nejvyšší soud uzavřel, že do doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno, je však třeba dbát toho, aby takový nárok nebyl uplatňován duplicitně, za přerušené i vedlejší řízení. Dále jsou ve Stanovisku uvedeny příklady takového započitatelného přerušení řízení včetně přerušení řízení v důsledku prohlášení konkurzu na některého z účastníků [§ 263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)]. O shodnou situaci se pak jednalo i v případě posuzovaného řízení, jež bylo ze zákona přerušeno rovněž dle insolvenčního zákona, pouze k tomu došlo v důsledku rozhodnutí o úpadku žalobkyně dle § 140a odst. 1 insolvenčního zákona, které bylo do této právní normy doplněno až po vydání Stanoviska, tedy s účinností od 1. 1. 2014. Ke stejnému závěru ohledně nutnosti započítat i dobu přerušení řízení z důvodu rozhodnutí o úpadku poškozeného a probíhajícího insolvenčního řízení pak dospěl Nejvyšší soud i v žalovanou zmiňovaném rozsudku ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1049/2024, v němž byla pouze akcentována nutnost zabývat se i průběhem insolvenčního řízení (tj. zda v jeho průběhu rovněž došlo k průtahům nebo zda v důsledku jeho vývoje neztratilo přerušené řízení pro poškozeného význam), čemuž však odvolací soud v předmětné věci dostál, pokud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že insolvenční řízení proběhlo bez průtahů a s jeho ukončením rozhodnutím Nejvyššího soudu již ztratilo posuzované řízení pro žalobkyni význam. Ve vztahu k námitce žalované, že je třeba odlišně pohlížet na situaci, kdy bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem žalobkyně pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dle části III Stanoviska je třeba mimo jiné započítat i přerušení řízení v důsledku shodného návrhu účastníků (§ 110 o. s. ř.), tedy přerušení řízení, jež musel iniciovat (spolu s druhým účastníkem řízení) i poškozený, a ani u přerušení řízení pro prohlášení konkurzu nijak nerozlišuje, kdo zahájení insolvenčního řízení inicioval. Skutečnost, zda insolvenční řízení zahájila poškozená či jiný subjekt tudíž není pro účely nutnosti započítat dobu přerušení posuzovaného řízení pro insolvenční řízení rozhodná. Odvolací soud se tudíž při řešení výše uvedené otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. 9. Rovněž otázka (ne)zohlednění skutečnosti, že insolvenční návrh, v důsledku něhož následně došlo k přerušení posuzovaného řízení, podala žalobkyně, v rámci posouzení kritéria postupu poškozené [§ 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“], přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Dovolací soud např. v rozsudku ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1343/2023, konstatoval, že podíl poškozeného na celkové délce řízení činěním procesních úkonů je možné zohlednit podle kritéria § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jen tehdy, jde-li o úkony, které mu nepřísluší (ke kterým není subjektivně legitimován), nebo o úkony šikanózní, směřující k prodloužení řízení. V jiné části tohoto rozsu