30 Cdo 3060/2007 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3060/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2007 Spisová značka:30 Cdo 3060/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3060.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3060/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - M. v. , o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 12/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2006, č.j. 1 Co 291/2005-117, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2006, č.j. 1 Co 291/2005-117, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002, č.j. 37 C 12/2000-56, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2003 pod č.j. 1 Co 96/2003-77 potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002, č.j. 37 C 12/2000-56, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 100,000.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"), a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaná vydala cestovní pas s osobními údaji žalobce K. V. (tedy třetí osobě) poté, kdy jmenovaný vyplnil žádost o vydání cestovního dokladu, spolu s ní předložil dvě své fotografie, náhradní potvrzení o občanském průkazu žalobce a jeho rodný list. Připomněl, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by žalovaná při vydání předmětného cestovního dokladu postupovala v rozporu s tehdy platným zákonem č. 216/1991 Sb., o cestovních dokladech. Odvolací soud zdůraznil, že podle § 13 uvedeného zákona byl pas vydaný K. V. neplatný již ve chvíli jeho vydání, jestliže v něm uvedené údaje se týkaly  žalobce, avšak na fotografiích byla (odlišná) osoba K. V. Dovodil, že žalovaná tímto způsobem do osobnostních práv žalobce nezasáhla. Rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2005, č.j. 30 Cdo 2027/2004-107, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud poukázal na skutečnost, že podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života, zdraví, občanské a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 o.z.). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce jedna zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2 o.z.). Dovolací soud se s odvolacím soudem ztotožnil v konstatování, že základním hmotněprávním předpokladem odpovědnosti podle § 13 o.z. je neoprávněný zásah, způsobilý vyvolat újmu na osobnosti občana, spočívající v porušení či ohrožení práv chráněných ustanovením § 11 násl. o.z. Důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je pak okolnost, že k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních či cizích nebo veřejných při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti. Současně však poukázal na skutečnost, že napadené rozhodnutí nedává zcela spolehlivou odpověď na otázku, zda žalobcem tvrzený zásah do jeho osobnostních práv, jenž je předmětem tohoto řízení, měl či neměl charakter zásahu oprávněného. Dovolací soud dále připomněl, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být dány tyto hmotněprávní předpoklady: - existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, - neoprávněnost, resp. protiprávnost tohoto zásahu, - existence příčinné souvislosti mezi zásahem a jeho neoprávněností. Sankce za nemajetkovou újmu vzniklou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem jsou vesměs založeny na objektivním principu, t.j. vznikají bez zřetele na zavinění původce neoprávněného zásahu. Zproštění se občanskoprávních sankcí podle § 13 o.z. v důsledku toho, že k zásahu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon, předpokládá že takovýto zásah byla dotčená osoba povinna strpět (právě s ohledem na zmíněné oprávnění, resp. povinnost subjektu zásahu). Musí proto být ověřeno nejen obecné oprávnění k výkonu takovéhoto subjektivního práva nebo povinnosti stanoveného zákonem, ale současně i to, zda v konkrétním případě je zde příčinná souvislost mezi výkonem těchto práv, resp. povinností a oprávněností zásahu do práva na ochranu osobnosti jimi způsobeného ve vztahu ke konkrétní dotčené fyzické osobě. Ač k zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít tím, že žalovaná vystavila a vydala cestovní pas znějící na jeho jméno třetí osobě, odvolací soud se v zásadě omezil pouze na obecné zjištění, že  žádost o vydání pasu vyhověla požadavkům, které byly obsaženy v § 15 tehdy platného zákona č. 216/1991 Sb. Pominul tak zabývat se otázkou, zda z hlediska práva žalobce na ochranu jeho osobnosti mohlo být skutečně výkonem práva resp. povinnosti stanovené zákonem, pokud žalovaná vystavila a vydala pas na jméno žalobce třetí osobě, a zda žalobce byl povinen takovýto zásah strpět. Přitom zásadu objektivního principu odpovědnosti za zásah do osobnostních práv fyzické osoby je nutno uplatnit i v případě  nezaviněného vybočení z mezí zákonem stanoveného výkonu práv resp. povinností subjektu, který se dopustil zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, byť jinak při splnění ostatních formálních předpokladů stanovených zákonem pro jejich realizaci. Vrchní soud v Praze poté ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 28. března 2006, č.j. 1 Co 291/2005-117, kterým i v tomto případě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí odůvodnil v zásadě identicky jako svůj předchozí (zrušený) rozsudek. Konstatoval pak též především, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná kromě vydání tohoto neplatného pasu s ním jakkoliv nakládala způsobem, kterým by došlo k porušení či ohrožení osobnostních práv žalobce. Takto ovšem činil s vědomím neplatnosti pasu K. V. Mezi jednáním žalované, spočívajícím ve vydání pasu a nemateriální újmou, která žalobci vznikla, nebo mohla vzniknout, není příčinná souvislost. Chybí proto jeden ze základních předpokladů odpovědnosti žalované podle ustanovení § 13 o.z. Rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 22. května 2006, přičemž zástupci žalobce byl doručen téhož dne. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce v pondělí dne 24. července 2006 včasné dovolání. Má zato, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\") a současně je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), protože se odvolací soud neřídil vysloveným právním názorem dovolacího soudu. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolatel je přesvědčen, že již samotná existence dokladu totožnosti, který označuje jinou osobu za totožnou se žalobcem, porušuje osobnost nositele této totožnosti v jeho fyzické a morální integritě. Proto navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu  byla vrácena k dalšímu řízení. K dovolání se žalovaná nevyjádřila. Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (přičemž též přihlédl k obsahu bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, t