30 Cdo 3191/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3191/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 11. 2023 Spisová značka:30 Cdo 3191/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3191.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Svědci Dokazování Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 12 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 213 odst. 3 o. s. ř. § 126 o. s. ř. § 8 předpisu č. 257/2016 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 2. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3191/2023-413 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce O. Š., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, pro náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 152/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. 3. 2023, č. j. 58 Co 106/2022-369, t a k t o: Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 3. 2023, č. j. 58 Co 106/2022-369, se ve výroku I co do částky 500 000 Kč s příslušenstvím a ohledně konstatování porušení práva žalobce a dále ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná nahradila škodu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím, jímž je usnesení Policie České republiky, územního odboru Kroměříž, ze dne 24. 4. 2017, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro spáchání přečinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“). Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26. 3. 2019, č. j. 9 T 122/2017-177, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. 8. 2019, č. j. 6 To 205/2019-458 [dále jen “posuzované řízení“], byl žalobce dle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) zproštěn obžaloby. Tomu předcházel rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 9. 1. 2018, č.j. 9 T 122/2017-396, kterým byl žalobce uznán vinným pro skutek dle obžaloby, uvedený rozsudek však byl k odvolání žalobce zrušen. Okresní soud v mezidobí přistoupil též k vydání usnesení ze dne 28. 2. 2019, č. j. 9 T 122/2017-430, kterým bylo trestní stíhání zastaveno, žalobce však požádal o pokračování v trestním řízení. 2. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 1 004 223 Kč u žalované, která jej uznala jen v rozsahu částky 78 120 Kč představující náhradu části nákladů obhajoby. Žalobou se tedy žalobce domáhal po žalované původně zaplacení částky 926 103 Kč tvořené náklady obhajoby ve výši 26 103 Kč (když ohledně částky 2 178 Kč s příslušenstvím, vzal žalobce posléze žalobu zpět). Dále požadoval ušlý zisk ve výši 400 000 Kč, pročež i zde vzal žalobu posléze zpět. Vedle toho uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou „nezákonným trestním stíháním“ ve výši 500 000 Kč. 3. Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 11 C 152/2020-287, vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 523 925 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a žalované uložil povinen zaplatit žalobci (na) náhradu nákladů řízení částku 208 631 Kč (výrok II rozsudku). 4. Na základě před ním provedeného dokazování se soud prvního stupně nejprve zabýval jednotlivými vynaloženými náklady na zastoupení obhájcem v trestním řízení. Zde neshledal námitky žalované opodstatněnými. Požadavek na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč shledal na základě předložených listin a výslechu svědků (zejména R., R., Ž. a Š.) opodstatněným, a to s ohledem na délku trestního stíhání a jeho závažný zásah do osobního, rodinného a profesního života žalobce. Trestní stíhání žalobce trvalo necelých 28 měsíců od vznesení obvinění dne 24. 4. 2017, až do právní moci zprošťujícího rozsudku ze dne 26. 3. 2019, která nastala 6. 8. 2019. Trestní stíhání žalobce zasáhlo do žalobcova osobního života, jelikož soud prvního stupně vzal za prokázané následky v podobě stresu, nespavosti, nechutenství, omezování sociálního kontaktu s okolím, a to včetně vlastní rodiny. Trestní stíhání ovlivnilo také pracovní činnost žalobce, který je jednatelem a společníkem v několika společnostech s ručením omezeným, z nichž stěžejní je společnost A. (dále jen A.). Žalobce měl na starosti agendu získání licence České národní banky (dále jen „ČNB“) pro poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, pročež k tomu je nezbytné splnění podmínky důvěryhodnosti ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Předmět podnikání jak společnosti, tak samotného žalobce, byl proto v době jeho trestního stíhání (a případného pravomocného odsouzení) v ohrožení. Žalobce by podle soudu prvního stupně nemohl zůstat na pozici jednatele společnosti, ba ani společníka. Žalobce v době trestního stíhání nebyl pravidelně na pracovišti, neúčastnil se obchodních jednání, jeho činnost byla omezena. Svědek M. R. hodnotil pracovní činnost žalobce v době trestního stíhání na 50–60 %. Pro část agendy, kterou původně zastával žalobce, zřídili novou pracovní pozici. Nepřisvědčil naopak námitce žalobce, že trestní stíhání bylo zahájeno s cílem jej poškodit. Pokud jde o srovnání s jinými obdobnými věcmi ohledně přiměřenosti nemajetkové újmy, soud prvního stupně vzal tyto v úvahu, stejně jako judikaturu, na kterou účastníci poukazovali. Dospěl ale nakonec k závěru, že každé trestní stíhání je individuální, a podle toho je třeba posuzovat nárok na výši přiměřenosti zadostiučinění. 5. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) na základě žalovaným podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, v níž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 523 142,36 Kč s příslušenstvím změnil tak, že vyslovil, že „trestním stíháním žalobce zahájeným usnesením Policie České republiky, krajské ředitelství policie Zlínského kraje, územní odbor Kroměříž, oddělení hospodářské kriminality ze dne 24. 4. 2017, č. j. KRPZ-79717-80/TČ-2016-150881-PZO, došlo k zásahu do práva žalobce na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 523 142,36 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). O nákladech řízení pak rozhodl tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 6 182 Kč (výrok II rozsudku). 6. Odvolací soud, jak sám uvedl, v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (a zejména z obsahu spisu z posuzovaného řízení), která považoval za správná a úplná. K jednotlivým odvolacím námitkám státu se vymezil vůči některým úvahám soudu prvního stupně. Neshledal předně, že by vyúčtované úkony právní pomoci obhájce byly učiněny účelně nebo v souvislosti s odklizením účinků nezákonného rozhodnutí. K požadované nemajetkové újmě zdůraznil, že již zastavení trestního stíhání, proti němuž nebyla podána stížnost státního zástupce, znamenalo ukončení zásahu do práv žalobce. Od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání (24. 4. 2017) do vydání usnesení o zastavení trestního stíhání, resp. uplynutí lhůty pro podání stížnosti státního zástupce (5. 3. 2019), uplynulo necelých 23 měsíců; do vydání zprošťujícího rozsudku, resp. uplynutí odvolací lhůty státnímu zástupci (27. 4. 2019), uplynulo 24 měsíců, tj. 2 roky. Nesouhlasil-li s tímto způsobem vyřízení věci žalobce (obžalovaný), nemohl další průběh trestního řízení skončit pro něj hůře (v důsledku tzv. zákazu reformatio in peius). Dílčím tvrzením žalobce a od nich odvíjeným závěrům soudu prvního stupně odvolací soud oponoval s tím, že tvrdil-li žalobce, že neplnil v důsledku trestního stíhání řádně a včas pracovní úkoly, pak měl jeho tvrzení za nevěrohodná, vzhledem k tomu, že žalobce – jakožto společník a jednatel – ani nevěděl, jestli jeho údajně snížená pracovitost měla nějaký vliv na hospodářský výsledek společnosti. Neuvěřil ani žalobcovým tvrzením, že ten od svého obhájce věděl, že v případě odsouzení nebude moci vykonávat funkci jednatele ani podnikat na živnost, měl