30 Cdo 3246/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3246/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 7. 2019 Spisová značka:30 Cdo 3246/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3246.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a předpisu č. 82/1998Sb. § 6 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:9. 10. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3246/2017-146 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 531/12, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 157/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, č. j. 55 Co 257/2016-118, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, č. j. 55 Co 257/2016-118, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 8. 2015, č. j. 30 C 157/2012-75, v rozsahu výroku II a výroku III, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se na žalované domáhá zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o odstranění vodohospodářského díla (stavby malé vodní elektrárny) vedeného před správními úřady a v navazujícím řízení před správními soudy. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 8. 2015, č. j. 30 C 157/2012-75, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 33 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), v částce 467 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně zjistil, že předmětné řízení o odstranění stavby podle § 88 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), bylo zahájeno oznámením Okresního úřadu v Olomouci ze dne 18. 6. 1992, č. j. ŽP-voda 2971/92-235/1-Kop. Důvodem vydání tohoto rozhodnutí bylo porušení podmínek povolení ke stavbě malé vodní elektrárny a k nakládání s vodami, které žalobce obdržel v rozhodnutí Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 20. 6. 1990, č. j. Voda 2116/90-235/1-Kop. Okresní úřad v Olomouci následně rozhodnutím ze dne 17. 5. 1996, č. j. ŽP 4347/96-Kou, zrušil povolení udělené dne 20. 6. 1990 v části, v níž bylo žalobci povoleno nakládání s vodami, avšak nevyslovil se ve vztahu k povolenému vodohospodářskému dílu. Proti uvedenému rozhodnutí žalobce brojil opravnými prostředky a žalobami podávanými postupně u Okresního úřadu v Olomouci, Ministerstva životního prostředí, Vrchního soudu v Praze, Ministerstva zemědělství, Magistrátu města Olomouc a konečně Krajského úřadu Olomouckého kraje, který v rozhodnutí ze dne 10. 12. 2007, č. j. KUOK/107339/2007/OŽP/430, uložil Magistrátu města Olomouc pokračovat v řízení o odstranění stavby malé vodní elektrárny, jež bylo započato dne 18. 6. 1992. Magistrát města Olomouce nato opětovně dne 20. 3. 2008 oznámil zahájení řízení o odstranění stavby a o odstranění stavby malé vodní elektrárny rozhodl dne 10. 10. 2008, pod č. j. SmOl/ŽP/55/5284/2008/Zv. K odvolání žalobce toto rozhodnutí potvrdil Krajský úřad v Olomouci dne 10. 12. 2008, pod č. j. KUOK/107339/2008. Toto rozhodnutí Krajského úřadu v Olomouci napadl žalobce správní žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, č. j. 22 Ca 95/2009-39, rozhodnutí krajského úřadu zrušil. Krajský úřad v Olomouci následně zrušil rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 10. 10. 2008, č. j. SmOl/ŽP/55/5284/2008/Zv, rozhodnutím ze dne 30. 8. 2010, č. j. KUOK/59276/2010, a věc vrátil tomuto úřadu k dalšímu řízení. Magistrát města Olomouc rozhodl opětovně o odstranění stavby malé vodní elektrárny rozhodnutím ze dne 8. 8. 2011, č. j. SMOl/ŽP/55/14519/2010/Zv. K odvolání žalobce Krajský úřad v Olomouci rozhodnutím ze dne 9. 12. 2011, č. j. KUOK 122121/2011, posledně uvedené rozhodnutí Magistrátu města Olomouc potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podanou správní žalobu zamítl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 22 A 28/2012-70. 4. Soud prvního stupně konečně zjistil, že žalovaná dne 10. 6. 2014 navrhla žalobci uzavření dohody o narovnání s tím, že mu na tomto základě poskytne přiměřené zadostiučinění ve výši 94 500 Kč, což ovšem žalobce ve vyjádření ze dne 12. 8. 2014 odmítl. 5. Z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně konstatoval, že řízení o odstranění stavby bylo formálně zahájeno již dne 18. 6. 1992, avšak fakticky probíhalo až od 20. 3. 2008. Soud prvního stupně posuzoval žalobcem uplatněný nárok podle kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“. Dospěl přitom k závěru, že předmětné řízení, jež v době rozhodování soudu prvního stupně trvalo již dvacet tři let, je nepřiměřeně dlouhé, přičemž vycházel ze základní částky zadostiučinění 330 000 Kč, kterou však snížil o 40 % z důvodu celkové složitosti věci, o 10 % pro podíl žalobce na délce řízení, o 10 % z důvodu, že věc byla před správními a soudními orgány projednávána ve více stupních, a konečně o dalších 30 % s ohledem na význam řízení pro žalobce. Na tomto základě dospěl soud prvního stupně k výsledné částce zadostiučinění 33 000 Kč s příslušenstvím, kterou žalobci přiznal; co do zbytku uplatněného nároku ve výši 467 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. 6. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil v zamítavém výroku II o věci samé rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku III o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobci jejich náhradu nepřiznal (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a doplnil, že Ústavní soud nálezem ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, zrušil jednak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2015, č. j. 3 As 20/2015-52, kterým byla zamítnuta kasační stížnost podaná žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2014, č. j. 22 A 28/2012-70, jednak rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2014, č. j. 22 A 28/2012-70. 8. Po právní stránce odvolací soud zhodnotil, že soud prvního stupně při svém rozhodnutí opomenul rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014. S odkazem na toto rozhodnutí dospěl odvolací soud k závěru, že posuzované správní řízení týkající se odstranění malé vodní elektrárny nemá soukromoprávní povahu, a že tedy žalobce měl tvrdit a prokazovat nemajetkovou újmu, jež mu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vznikla, což ovšem neučinil. Na tomto základě odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby co do částky 467 000 Kč s příslušenstvím. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Napadený rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil při posuzování vzniku nemajetkové újmy za nepřiměřené dlouhé řízení od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014. V této souvislosti žalobce uvádí, že pokud odvolací soud došel k jinému závěru ohledně prokazování vzniku újmy než soud prvního stupně, měl rozhodnutí soudu prvního stupně jako celek zrušit a vrátit jej zpět k dalšímu řízení, nikoliv jej co do zamítnutí zaplacení částky 467 000 Kč s příslušenstvím potvrdit. Žalobce rovněž namítá vadu řízení spočívající v tom, že jej odvolací soud nepoučil podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, aby s ohledem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, tvrdil a prokázal vznik nemajetkové újmy. Závěrem pak žalobce namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, po