30 Cdo 3310/2013 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3310/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) JUDr. Ing. F. H., CSc., DSc., MBA, b) Mgr. J. H., zastoupených JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 1 774 323,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 187/2009, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2012, č. j. 22 Co 372/2012 - 97, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2012, č. j. 22 Co 372/2012 - 97, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o náhradu škody ve výši 1 774 323,- Kč s příslušenstvím zamítá, a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobci (jako manželé) se domáhali zaplacení uvedené částky jako náhrady škody, která jim měla být způsobena v důsledku zajištění jejich peněžních prostředků na účtu u Československé obchodní banky, a. s. (dále jen „ČSOB“), kam byly převedeny z účtu u HVB Bank Czech Republic, a. s. (dále jen „HVB Bank“). Zajištění bylo provedeno poté, co na základě oznámení HVB Bank vyhodnotil finanční analytický útvar Ministerstva financí (dále jen „FAÚ“) uvedený převod jako podezřelý obchod ve smyslu § 1a odst. 6 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění účinném do 12. 10. 2005 (dále jen „zákon č. 61/1996 Sb.“). Na základě trestního oznámení FAÚ následně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 50 T 10/2004, rozhodl o zajištění uvedených peněžních prostředků na účtu pro podezření, že mohou být výnosem z trestné činnosti v té době obviněného žalobce a). Peněžní prostředky byly zajištěny od 9. 8. 2005 do 6. 6. 2006, kdy bylo zajištění zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2006. Škoda (80 607,10 USD) je podle žalobců představována zmařeným výnosem (za období zajištění) z jejich plánované investice, kdy tito chtěli investovat do produktu upisovaného k 7. 10. 2005 částku 1 100 000,- USD. Odvolací soud posoudil aktivity FAÚ podle ustanovení § 1a odst. 6 zákona č. 61/1996 Sb., které podle něj obsahuje demonstrativní výčet podezřelých obchodů, a uzavřel, že popsaný převod peněžních prostředků z HVB Bank do ČSOB nesl znaky podezřelého obchodu, neboť byla převáděna značná částka po pětiletém pasivním období na tomto účtu a původ peněžních prostředků nebyl znám. Nadto šlo o účet nepodnikatelský, kde výše sumy několikanásobně přesahovala charakter a účel daného účtu. FAÚ tak postupoval v souladu se zákonem. Otázku odpovědnosti za škodu bylo třeba řešit podle § 6 odst. 5 zákona č. 61/1996 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Podle odvolacího soudu nebyl prokázán nesprávný úřední postup Ministerstva financí, spočívající v tom, že by nebyly naplněny znaky podezřelého obchodu a že by tedy došlo k odložení transakce a trestnímu oznámení ze strany FAÚ nikoli v souladu se zákonem. K argumentaci, že peněžní prostředky byly zajištěny v trestním řízení a byly uvolněny až po delší době, odkázal odvolací soud na provedené dokazování ohledně tvrzení obžalovaného, že peníze pocházejí mimo jiné z prodeje akcií akciové společnosti AGREEN. Dokazování bylo značného rozsahu, bylo prováděno nejen příslušnými listinami vážícími se k různým obchodním transakcím, ale též vytěžováním svědků. Sice nebylo prokázáno, že neobvyklý obchod by byl naplněním skutkové podstaty trestného činu, avšak jakmile bylo dokazování řádným způsobem dokončeno, bylo v krátké časové souvislosti rozhodnuto o uvolnění peněžních prostředků. Rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků podle § 79a trestního řádu nelze podle odvolacího soudu považovat za nezákonné rozhodnutí, neboť nebylo jako nezákonné zrušeno a o uvolnění prostředků bylo rozhodnuto ve smyslu § 79a odst. 3 trestního řádu poté, co odpadly důvody pro další zajištění s ohledem na výsledky dílčího dokazování. „Nezákonnost by bylo lze spatřovat pouze v tom, pokud by uvedené rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, např. z důvodu, že nebyly dány podmínky pro jeho vydání.“ Na tomto závěru podle odvolacího soudu nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobci, ať už sami nebo společně, podávali stížnosti, o nichž buď bylo rozhodováno tak, že jim nebylo vyhověno, nebo v mezidobí, než došlo k uvolnění peněžních prostředků, o nich rozhodnuto nebylo. Podle odvolacího soudu ke zrušení rozhodnutí došlo z podnětu samotných orgánů činných v trestním řízení ihned poté, co bylo provedeno příslušné šetření a co po naplnění účelu, pro který byly prostředky zajištěny, důvody pro další trvání zajištění odpadly. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když s odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukázal, že Ministerstvo financí jako orgán státu je vybaveno dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů státu před soudy, a proto nepovažoval za účelné výdaje spojené se zastoupením advokátem. Rozsudek odvolacího soudu do výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů napadla dovoláním i žalovaná, která navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žalované přiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle žalované „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a současně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Podle žalované „se jedná o otázku, zda státu jako úspěšnému účastníkovi řízení náleží náhrada nákladů řízení za zastupování účastníka řízení advokátem.“ V celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci, kteří navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání je podle žalobců přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání podali z důvodů uvedených „v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. a z důvodu, že rozhodnutí napadené dovoláním vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.“ Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že převod peněžních prostředků z HVB Bank do ČSOB byl podezřelým obchodem, když zpochybňují, že se s ohledem na jejich majetkové poměry jednalo o značnou částku, že by původ peněžních prostředků nebyl znám, či že by bylo podezřelým, že se jednalo o nepodnikatelský účet a že s peněžními prostředky nebylo předtím pět let nakládáno. Odvolací soud nepostupoval správně, když omezil skutkový děj pouze na události od 1. 8. 2005, ačkoliv soud prvního stupně vycházel i z toho, že HVB Bank učinila FAÚ oznámení o podezřelém obchodu již 10. 1. 2000, avšak k zajištění prostředků ani k jiným opatřením tehdy nedošlo. Protože příkaz dovolatelů nesměřoval k provedení podezřelého obchodu, nastupuje odpovědnost státu za náhradu vzniklé škody podle § 6 zákona č. 61/1996 Sb. Dovolatelé dále nesouhlasí se závěrem, že rozhodnutí o zrušení zajištění peněžních prostředků bylo vydáno v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 OdspŠk, když paušální zdůvodnění délky řízení odvolacím soudem nemůže obstát. Poukázali, že ohledně zajištění peněžních prostředků nebylo nutné složitě a zdlouhavě zjišťovat totožnost svědků ani vyhledávat listiny. Důkazní prostředky byly poskytnuty soudu urgentně. Konečně dovolatelé nesouhlasí ani se závěrem, že rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků nebylo nezákonným rozhodnutím. Podle dovolatelů nelze přehlížet, že o zajištění peněžních prostředků bylo rozhodnuto v rámci trestního řízení vedeného proti žalobci a), „které bylo ukončeno zproštěním obžaloby z části s tím, že se skutky nestaly, a z části s tím, že nejsou trestným činem, a neexistuje institut, pomocí kterého by bylo možno samostatně posuzovat nezákonnost rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků, když již došlo ke zproštění obžaloby a řízení je pravomocně skončeno.“ Podle dovolatelů „mělo být zejména přihlédnuto ke způsobu, jakým bylo trestní řízení ve vztahu k žalobci skončeno, k průběhu trestního řízení a jeho obsahu a k dalším okolnostem… Z toho pak bylo možno dovodit, že za nezákonné je možno označit i vlastní rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků, které bylo vydáno v rámci trestního řízení vedeného proti žalobci jako jedno dílčí rozhodnutí vydané v rámci celého řízení.“ Nejvyšší soud v dovolacím ř