30 Cdo 340/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 340/2025-155 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a Mgr. Viktora Sedláka, v právní věci žalobkyně M. D., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 231 C 31/2019, o dovolaní žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2024, č. j. 16 Co 77/2024-134, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2024, č. j. 16 Co 77/2024-134, se ohledně částky 73 533,45 Kč s příslušenstvím zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 231 C 31/2019-43, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 95 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) poté, co v pořadí první rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2022, č. j. 44 Co 108/2021-65, stejně jako následné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2023, č. j. 28 Cdo 308/2023-90, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23, svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 16 Co 77/2024-134 (dále také „napadené rozhodnutí“), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 21 466,55 Kč s příslušenstvím a ve vztahu ke zbývající částce 73 533,45 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 84/2014 (dále jen „posuzované řízení“). V jeho rámci žalobkyně vystupovala v postavení žalující strany a požadovala po žalovaném státu zaplacení částky 118 664 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, která ji měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 50/2008 (dále jen „původní řízení“). Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 341/2015-78 ze dne 14. 11. 2018, který nabyl právní moci dne 4. 1. 2019, bylo žalobkyni v posuzovaném řízení, tj. v pořadí prvním kompenzačním řízení, přiznáno zadostiučinění ve výši 77 500 Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. Nyní projednávaná věc, ve které byl tedy žalobkyní uplatněn nárok ve vztahu k posuzovanému řízení ve výši 95 000 Kč s příslušenstvím (změny žaloby týkající se nároku na zaplacení dalších částek ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím a 150 000 Kč s příslušenstvím za délku tohoto kompenzačního řízení nebyly při jednání odvolacího soudu dne 31. 8. 2022 a dne 6. 5. 2024 připuštěny) tak představuje v pořadí druhé kompenzační řízení. 4. Odvolací soud ve věci shledal, že celková délka posuzovaného řízení činila 4 roky a 10 měsíců, při sazbě základního odškodnění 16 000 Kč za rok (z toho první dva roky v poloviční výši) činilo zadostiučinění 61 333 Kč, přičemž toto zadostiučinění bylo následně zvýšeno o 15 % pro vadný postup orgánů veřejné moci během řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk a současně sníženo o 80 % pro nízký význam předmětu řízení pro poškozeného (odvolací soud uvádí, že žalobkyně v tomto „kompenzačním řízení na druhou“ vznesla další požadavky za situace, kdy nevyužila možnost požadovat navýšení zadostiučinění již v prvním kompenzačním řízení – přihlédl tak zejména ke „způsobu, jakým uplatnila nyní žalovaný nárok“) ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) téhož zákona. Celková takto vypočtená částka tak činila 21 466,55 Kč. V odpovídajícím rozsahu proto rozsudek soudu prvního stupně změnil, jinak jej jako správný potvrdil. II. Dovolání 5. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroku I, kterým byl částečně potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jakož i nákladového výroku II, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. 6. Jeho přípustnost odvozovala od toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na vyřešení otázky, která by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak, resp. nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena beze zbytku jednoznačně, resp. na vyřešení otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. 7. Mimo tohoto obecného vymezení však z textu dovolání vyplývá, že dovolatelka za prvé (1) namítá rozpor řešení přijatého odvolacím soudem s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016. Odvolací soud podle dovolatelky pochybil, pokud nepřipustil rozšíření žaloby, kterým se dovolatelka domáhala kompenzace spojené s délkou nynějšího kompenzačního řízení. V této souvislosti dovolatelka také předkládá námitku (2) týkající se nedostatečného vypořádání otázky vlastní podjatosti rozhodujícího senátu odvolacího soudu. 8. Jako další bod dovolatelka namítá, (3) že závěr o snížení významu předmětu řízení není souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu; stejně tak nesouhlasí s tím, (4) že postup orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení při přijetí rozhodnutí, které bylo následně zrušeno dovolacím soudem, byl pouhým „jiným hodnocením“ a nikoliv nerespektováním ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále předkládá obecné otázky, a to (5) zda je právní zhodnocení odvolacího soudu o tom, že v ostatních fázích (mimo období od 1. 7. 2016 do 31. 7. 2017) řízení probíhalo plynule, správným, a zda (6) mělo být ve věci „v duchu judikatorních závěrů“ provedeno podstatné navýšení základní částky odškodnění. 9. Dále poukazuje také na to, (7) že podle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva je třeba daný typ řízení posuzovat jako řízení se zvýšeným významem a (8) že pokud je posuzované řízení samo řízením kompenzačním, je třeba v nynějším řízení přiznat zvláště vysoké zadostiučinění. 10. Nakonec dovolatelka také namítá (9) nepřezkoumatelnost závěru o stanovení „sazby průtahů“ (tedy tzv. základní částky) na 16 000 Kč ročně, neboť odvolací soud k tomuto způsobu jejího určení neuvedl žádný důvod. 11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř. 14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. V tom rozsahu, ve kterém je dovoláním napaden výrok II napadeného rozhodnutí a dále potvrzující výrok I napadeného rozhodnutí v té jeho části, jež se vztahovala k výroku II rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, resp. nákladů řízení před soudem prvního stupně. To samozřejmě Nejvyššímu soudu nebrání, aby i takové výroky v důsledku jejich akcesority odklidil, shledá-li důvod ke zrušení výroku o věci samé. 17. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 8. 2016,