30 Cdo 3502/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3502/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 2. 2017 Spisová značka:30 Cdo 3502/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3502.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Svéprávnost (o. z.) Způsobilost k právním úkonům Dotčené předpisy:§ 243e odst. 1 o. s. ř. § 190 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 5. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3502/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci posuzované PhDr. A. J., zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem, se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, za účasti Městské části Praha 4 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, o vrácení svéprávnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 0 P 182/2007, o dovolání posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2016, č. j. 68 Co 61/2016-587, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2016, č. j. 68 Co 61/2016-587, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. prosince 2015, č.j. 0 P 182/2007-562, se zrušuje; dále se zrušuje též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. prosince 2015, č.j. 0 P 182/2007-562, ve výroku III., a věc se vrací v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) výrokem I. rozsudku ze dne 10. prosince 2015, č.j. 0 P 182/2007-562, změnil rozsudek téhož soudu ze dne 21. října 2005, č.j. 14 Nc 2370/2004-44, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2006, č.j. 28 Co 57/2006-64, kterým byla posuzovaná ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), zbavena způsobilosti k právním úkonům, tak, že „nově“ omezil svéprávnost posuzované způsobem uvedeným ve výrokové části tohoto rozhodnutí. Výrokem II. soud prvního stupně potvrdil posuzované dosavadního opatrovníka a výrokem III. zamítl návrh posuzované na vrácení svéprávnosti a zrušení obou výše zmíněných „původních“ rozsudků. Výroky IV. a V. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. Soud prvního stupně při svém rozhodování přihlédl ke znaleckému posudku MUDr. Miroslava Boreckého a k výslechu tohoto znalce, dále ke znaleckému posudku vypracovaného Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze a k výslechu MUDr. Martiny Skovajsové i výslechu posuzované a k výpovědi svědků. Dospěl k závěru, že posuzovaná trpí i nadále duševní poruchou, a to bludovou psychózou schizoformního typu a postprocesuálním defektem osobnosti, která není jen přechodná. Tato nemoc podle soudu prvního stupně omezuje schopnost posuzované činit právní jednání a v případě, že by nebyla ve svéprávnosti omezena, by jí hrozila závažná újma. Zamítnutí návrhu posuzované na zrušení dříve vydaného rozsudku odůvodnil soud prvního stupně tím, že posuzovaná i nadále trpí duševní chorobou a také poukázal na to, že skutečnosti zjištěné v rámci dokazování vzal v úvahu tím, že původní rozsudek změnil tak, že posuzovanou omezil ve svéprávnosti způsobem konkretizovaným ve výroku I. 3. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 7. března 2016, č.j. 68 Co 61/2016-587, k odvolání posuzované rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o návrhu na zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 21. října 2005, č.j. 14 Nc 2370/2004-44, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2006, č.j. 28 Co 57/2006-64, potvrdil; jinak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně se nezabýval mírnějšími alternativami a neodůvodnil ani, koho, resp. co, ohrožuje plná svéprávnost posuzované osoby. Soud druhého stupně též uvedl, že pokud se posuzovaná domáhala zrušení výše zmíněných rozsudků, pak k tomu nejsou splněny podmínky, neboť znalecké posudky již v té době konstatovaly existenci duševní choroby, která podle tehdy účinné právní úpravy (§ 10 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník) odůvodňovala zbavení způsobilosti k právním úkonům. 4. Odvolací soud poučil účastníky řízení, že proti tomuto jeho rozsudku není s odkazem na § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné. 5. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná dne 15. června 2016 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje především v tom, že napadený rozsudek podle jejího mínění závisí na vyřešení otázek procesních i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázek, které ještě nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny. Dovolatelka upozorňuje na to, že poučení odvolacího soudu je chybné, neboť se nejedná o rozhodnutí podle části druhé občanského zákoníku. Dále se dovolatelka domnívá, že si odvolací soud protiřečí, když uvádí, že musí být v rozhodnutí konkrétně uvedeno, koho nebo co ohrožuje její plná svéprávnost a musí zvážit uplatnění mírnějších alternativ, když v souladu s těmito zásadami nepostupoval soud prvního stupně již ve svém prvním rozsudku ze dne 21. října 2005, č.j. 14 Nc 2370/2004-44. V tomto rozsudku se soud prvního stupně vůbec nezabýval tím, jak se může duševní choroba reálně projevovat v životě posuzované a k ochraně jakých zájmů by zbavení způsobilosti k právním úkonům sloužilo, zároveň přihlížel pouze ke znaleckému posudku a tvrzení navrhovatelky. Dovolatelka cituje několik rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu na podporu svých tvrzení. Poukazuje na to, že odlišný postup v dřívějším řízení nelze odůvodňovat přijetím nového občanského zákoníku, neboť veškeré uvedené standardy byly judikaturou uznávány i v době účinnosti předchozího předpisu. Poukazuje též na to, že v řízení, jehož výsledkem bylo zbavení posuzované způsobilosti k právním úkonům, nebyla vůbec vyslechnuta soudem. Odvolací soud se nezabýval námitkami posuzované vůči znaleckým posudkům a jeho odůvodnění je proto v této části nepřezkoumatelné. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů v napadené části zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. K dovolání nebylo podáno vyjádření. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. 8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). 10. Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6). 11. Dovolací soud především poukazuje na skutečnost, že poučení odvolacího soudu v napadeném rozsudku, podle něhož není proti takovému rozhodnutí dovolání přípustné, je chybné. Institut omezení svéprávnosti není upraven v části druhé občanského zákoníku, nýbrž v § 55 až 65 první části zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z“), tudíž ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. o.s.ř. přípustnost dovolání proti ta