30 Cdo 3723/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3723/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2016 Spisová značka:30 Cdo 3723/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3723.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Poučovací povinnost soudu Náklady řízení Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 118a o. s. ř. § 142 odst. 1 o. s. ř. § 150 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 5. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3723/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T. T., zastoupeného Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Masarykovo nám. 83, proti žalovanému Libereckému kraji, se sídlem v Liberci, U jezu 642/2a, IČ: 70891508, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 62 C 54/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2015, č.j. 3 Co 348/2013 - 312, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2015, č.j. 3 Co 348/2013-312, ve výroku II., pokud jím byl potvrzen výrok o náhradě nákladů řízení rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení, a dále rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. června 2013, č.j. 62 C 54/2012-284, ve výroku III. o náhradě nákladů řízení, se zrušují, a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývající části se dovolání žalobce odmítá. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2013, č.j. 62 C 54/2012 – 284, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 20.000,- Kč, dále zamítl žalobu co do částky 651.200,- Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se v označené věci domáhal ochrany osobnosti a požadoval ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 671.200,- Kč z důvodu nedostatku informovaného souhlasu, který měl předcházet jeho vyšetření provedenému v Č. L. dne 19. května 2004. Žalobce vytýkal zdravotnickému zařízení, že jím nebyl obeznámen do všech podrobností s povahou podstupovaného vyšetření ani s možnými riziky a komplikacemi či s alternativními možnostmi léčby. Na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl dne 19. května 2004 přijat na interní oddělení nemocnice Česká Lípa k provedení ERCP pro obstrukční ikterus s podezřením na choledocholithiasu, nicméně byl zjištěn tak velký žlučový kámen, že ho nebylo možno odstranit na tomto typu pracoviště. Z tohoto důvodu byl přeložen na JIP chirurgického oddělení Česká Lípa a posléze zpět na interní oddělení. Operace byla provedena na Hepatogastroenterologické klinice IKEM. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že vyšetření žalobce dne 19. května 2004 bylo provedeno lege artis, přičemž jediným pochybením byl nedostatek informovaného souhlasu pacienta. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že povinnost lékaře vhodným způsobem pacienta poučit, jakož i provádět vyšetřovací a léčebné výkony s jeho souhlasem, byla zakotvena v ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, obsahující v odst. 1 cit. ustanovení obecný příkaz, podle kterého zdravotnický pracovník způsobilý k výkonu příslušného zdravotnického povolání informuje pacienta, popřípadě další osoby v souladu s § 67b odst. 12 písm. d) citovaného zákona o účelu a povaze poskytované zdravotní péče a každého vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, jakož i o jeho důsledcích, alternativách a rizicích. Podle odst. 2 téhož ustanovení vyšetřovací a léčebné výkony se provádějí se souhlasem nemocného, nebo lze-li tento souhlas předpokládat. Ačkoliv právní úprava neváže informovaný souhlas na písemnou podobu, nebylo v řízení prokázáno, že by žalobce žalovaným v tomto smyslu adekvátně poučen byl. Tím došlo k porušení § 11 a násl. obč. zák. Výši náhrady nemajetkové újmy v penězích soud prvního stupně určil s přihlédnutím k faktu, že žalovaný odepřel žalobci jedno z elementárních práv pacienta, avšak na druhé straně újma, která žalobci vznikla, nepředstavovala pro něj újmu trvalého charakteru, a proto krajský soud dovodil, že přiměřenou relutární satisfakcí je částka 20.000,- Kč. Dále rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konstatoval, že jakkoli by v daném případě bylo možno využít pravidla, podle kterého by žalobci byly přiznány náklady řízení, neboť výše přiznaného plnění byla určena úvahou soudu, považoval by toto řešení jako krajně nespravedlivé, neboť žalobce uplatňoval svůj nárok za zásah do svých osobnostních práv ve zjevně nepřiměřené výši 671.200,- Kč. Z toho důvodu rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ač soud prvního stupně při svých úvahách o této otázce odkazoval na ustanovení § 142 odst. 1 a 3 o.s.ř., vlastní posouzení vyústivší v závěr podle něhož žádnému z účastníků nebylo přisouzeno právo na náhradu nákladů řízení (které však není podřaditelné pod zmíněné ustanovení § 142 o.s.ř.) konkrétním ustanovením tohoto procesního předpisu nepodložil. Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 10. února 2015, č.j. 3 Co 348/20143 – 312, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, odvolací řízení o odvolání žalovaného zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud uvedl, že je vázán závěrem soudu prvního stupně, podle kterého jednáním žalovaného spočívajícím v opomenutí poskytnout žalobci potřebné informace týkající se zvoleného způsobu vyšetření bylo zasaženo do osobnostních práv žalobce. Soud druhého stupně poukázal na to, že jeho úkolem je pouhé posouzení, zda krajský soud důvodně zamítl žalobcem požadovanou výši majetkové satisfakce v částce 651.200,- Kč, přičemž dospěl k závěru, že přiznaná částka 20.000,- je částka přiměřená okolnostem a intenzitě tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce. Uvedl, že i sám žalobce svým postojem k řízení, kdy podal žalobu den před vypršením tříleté promlčecí doby, dal najevo, že tvrzený zásah nevnímá výrazně intenzivně, a že zásah nebyl natolik závažný. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce v řízení netvrdil, a ani nenabídl důkazy, jak se absence informovaného souhlasu s vyšetřením negativně projevila v jeho osobnostních právech, a proto ani sám nemohl k výši požadované peněžní satisfakce zaujmout jakékoliv bližší stanovisko, neboť by v tomto sporném civilním řízení vlastně nahrazoval procesní aktivitu žalobce. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správně potvrdil, stejně jako výrok o náhradě nákladů řízení se strohým a vcelku nekonkrétním odůvodněním, že tak činí „včetně věcně správného a srozumitelného odůvodněného výroku o nákladech řízení“. Protože žalovaný, který rozhodnutí soudu prvního stupně též napadl odvoláním proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě zčásti vyhověno, je vzal později zpět, soud druhého stupně odvolací řízení v této jeho části zastavil. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal s odůvodněním (v němž se však nikterak nevypořádal s faktem, že žalovaný procesně zavinil, že odvolací řízení bylo zčásti zastaveno), že žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího, neboť v odvolacím řízení neměl procesní úspěch,“ přičemž „v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné odvolací náklady nevznikly“. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 26. března 2015, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 26. května 2015 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které byly podle názoru dovolatele vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatel vymezil čtyři otázky, které podle jeho názoru odvolací soud nesprávně posoudil. Především, zda může soud rozhodnout o výši peněžité náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu bez toho, aniž by se rovněž zabýval její generálně preventivní funkcí. Poukazuje na rozsudky dovolacího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, a rozsudek ze dne 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 4842/2010, neboť podle jeho názoru z ro