30 Cdo 3812/2014 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3812/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 3. 2015 Spisová značka:30 Cdo 3812/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3812.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 11 a 13 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 5. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 5.6.2015II.ÚS 1693/15JUDr. Jiří Zemánekodmítnuto23.6.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3812/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) B. R., b) B. R., a c) P. R., všech zastoupených Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Husova 2/1285, proti žalovanému SV UNIPS s.r.o., IČO 48391204, se sídlem v Ostravě-Svinov, Bílovecká 106/9, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Hrabová, Místecká 329/258, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 107/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20 listopadu 2013, č.j. 1 Co 412/2013-505, ve znění usnesení ze dne 26. června 2014, č.j. 1 Co 412/2013-535, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit každému z žalobců na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.363,80 Kč k rukám Mgr. Gabriely Nejedlíkové, advokátky se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Husova 2/1285. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Žalobou na ochranu osobnosti se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy v penězích za protiprávní zásah způsobený smrtí D. R., syna žalobců a) a b) a bratra žalobce c), při výkonu pracovní činnosti u žalovaného, při které utrpěl pracovní úraz elektrickým proudem s následkem smrti. Krajský soud v Ostravě (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 10. června 2013, č.j. 23 C 107/2009-474, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobci a) 70.000,- Kč, žalobkyni b) 70.000,- Kč a žalobci c) 50.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.), výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci a) 170.000,- Kč, žalobkyni b) 170.000,- Kč a žalobci c) 125.000,- Kč. Výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a o zaplacení soudního poplatku. Vázán závazným právním názorem vysloveným odvolacím soudem dospěl k závěru, že se žalovaný dopustil protiprávního jednání, když podle § 132 odst. 1 zákoníku práce v tehdy platném znění nezajistil bezpečnost na pracovišti a v důsledku toho utrpěl D. R. pracovní úraz elektrickým proudem s následkem smrti. Při stanovení výše nemajetkové újmy přihlédl soud k dopadům do života každého ze žalobců, u žalovaného pak ke skutečnosti, že u něho nebylo zjištěno žádné konkrétní protiprávní jednání, přičemž odpovědnost za bezpečnost pracovníků žalovaného měla společnost ČEZ. Podle § 13 obč. zák. je sice dána objektivní odpovědnost žalovaného, toto ustanovení žádné vlastní předpoklady odpovědnosti za neoprávněný zásah stanovený nemá, proto soud aplikoval svou povahou blízké ustanovení § 420 odst. 1 a 2 obč. zák. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č.j. 1 Co 412/2013-505, ve znění usnesení ze dne 26. června 2014, č.j. 1 Co 412/2013-535, výrokem I. změnil rozsudek krajského soudu v napadení části ve výrocích II. a V. tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci a) částku 170.000,- Kč, žalobkyni b) částku 170.000,- Kč a žalobci c) částku 125.000,- Kč a rozhodl o zaplacení soudního poplatku. Výrokem II. v další napadené části ve výroku IV. rozsudek krajského soudu potvrdil. Výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců s tím, že žalovaný nese objektivní odpovědnost za smrt svého pracovníka, neboť nezajistil bezpečnost pracoviště, a tuto odpovědnost nemůže přesouvat na třetí osobu (v tomto případě ČEZ). Při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud vzal především v úvahu, že v jiném řízení bylo žalobcům a) a b) vyplaceno jednorázové odškodnění v souhrnné (maximální) výši 50.000,- Kč podle ustanovení § 200 odst. l tehdy platného zákoníku práce. Bratru zemřelého nebylo v této souvislosti přiznáno žádné odškodnění. Soud musí tedy současně přihlížet podle principu spravedlnosti a proporcionality i ke znevýhodnění žalobců při odškodňování podle zákoníku práce. Dospěl k názoru, že ve vztahu mezi právní úpravou podle § 200 odst. 1 tehdy platného zákoníku práce a § 13 odst. 2 občanského zákoníku je třeba postupovat podle stejného principu, jako ve vztahu mezi § 444 odst. 3 a § 13 odst. 2 občanského zákoníku, kdy se soudní praxe ustálila na názoru (např. rozhodnutí NS ČR ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007 apod.), že pokud je paušální jednorázové odškodnění podle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. nedostačující, lze v mimořádných závažných případech požadovat navýšení náhrad nad paušální jednorázově vyplacené částky. Žalobci prokázali mimořádné dopady do jejich práv na soukromí a rodinný život chráněných § 11 obč. zák., a proto odvolací soud přiznal s přihlédnutím k ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. jako vodítku žalobcům další částky, uvedené ve výroku, jako přiměřenou satisfakci. Přitom vzal v úvahu, že v roce 2012 vykazoval žalovaný aktiva ve výši přes 37 milionů Kč, takže uložená peněžitá satisfakce by neměla být pro žalovaného likvidační. Rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému doručen dne 17. prosince 2013, přičemž právní moci nabyl 19. prosince 2013. Proti rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích podal žalovaný dne 12. února 2014 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., neboť se domnívá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když shledal, že zde existuje odpovědnost žalovaného za zásah do osobnostních práv žalobců, aniž by byl splněn jeden ze základních předpokladů pro vznik takové odpovědnosti podle ustanovení § 11 násl. obč. zák., a to neoprávněný zásah ze strany žalovaného. Dále se domnívá, že nebyla dovolacím soudem prozatím vyřešena otázka, kdy je zaměstnavatelem splněna jeho povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci. Při určování výše nemajetkové újmy pak odvolací soud vybočil z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když nepřihlédl ke všem okolnostem daného případu, zejména, že ze strany žalovaného byla vyvinuta maximální možná péče a byly podniknuty veškeré reálné kroky k zajištění bezpečnosti práce zaměstnanců a ani k tomu, že ze strany zesnulého zjevně došlo k porušení bezpečnostních předpisů. Nakonec se domnívá, že nárok na relutární satisfakci nemohou žalobci uplatnit také s ohledem na skutečnost, že ji požadují na stejném základě, na jakém by mohly požadovat náhradu škody (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Co 2/2010). Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci se k dovolání žalovaného vyjádřili v obsáhlém podání, ve kterém uvedli, že dovolání považují ze nedůvodné a navrhují, aby bylo zamítnuto a žalovaný aby jim zaplatil náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) za situace, kdy dovolání bylo podáno v únoru roku 2014, přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uv