30 Cdo 384/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 384/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2024 Spisová značka:30 Cdo 384/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.384.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nezákonné rozhodnutí Účastníci řízení Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Ušlý zisk Dotčené předpisy:§ 13 odst. 2 předpisu č. 94/2021 Sb. ve znění do 25.02.2022 § 2 odst. 1 předpisu č. 94/2021 Sb. ve znění do 25.02.2022 § 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 8 odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 8. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 25.09.2024III.ÚS 2667/24 Jiří Přibáň Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 384/2024-90 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně MyRaw Food s.r.o., IČO 27157954, se sídlem v Praze 1, Na Struze 1739/5, zastoupené JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 700 878,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 144/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, č. j. 39 Co 183/2023-52, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady škody ve formě ušlého zisku v celkové výši 700 878,90 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena v důsledku mimořádných opatření vydávaných žalovanou podle zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“), a zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Žalobkyně uplatňovala náhradu škody za období od 12. 4. 2021 do 31. 5. 2021, tj. za dobu, kdy byla uvedenými opatřeními ve svém podnikání omezena. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 26 C 144/2022-33, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2023, č. j. 26 C 144/2022-57, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 700 878,90 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 6. 8. 2022 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a nařídil soudu prvního stupně provedení opravy záhlaví jeho rozsudku s tím, že správné označení žalované zní Česká republika – Ministerstvo zdravotnictví (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových tvrzení žalobkyně, podle kterých byla v období od 12. 4. 2021 do 31. 5. 2021 omezena ve svém podnikání žalovanou vydanými mimořádnými opatřeními podle pandemického zákona a zákona o ochraně veřejného zdraví, kterými byla omezena činnost provozovny stravovacích služeb tak, že se zakazuje přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb. Konkrétně se jednalo o mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 14601/2021-1/m/kam (správně „MZDR 14601/2021-1/MIN/KAN“ – pozn. Nejvyššího soudu) ze dne 6. 4. 2021 s účinností od 12. 4. 2021, které bylo zrušeno mimořádným opatřením č. j. MZDR 14601/2021-2/MIN/KAN ze dne 10. 4. 2021 účinným od 12. 4. 2021, mimořádné opatření č. j. MZDR 14601/2021-2/MIN/KAN bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 6 Ao 11/2021-48. Další vydané mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN ze dne 23. 4. 2021, účinné od 26. 4. 2021, bylo zrušeno mimořádným opatřením č. j. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN ze dne 29. 4. 2021, účinným od 3. 5. 2021. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2021, č. j. 8 Ao 11/2021-24, bylo také konstatováno, že mimořádné opatření č. j. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN ze dne 23. 4. 2021 bylo v části čl. I bodu 2 v rozporu se zákonem. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2021, č. j. 6 Ao 22/2021-44, bylo zrušeno mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR-14601/2021-12/MIN/KAN ze dne 14. 5. 2021 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 Ao 11/2021-31, bylo konstatováno, že mimořádné opatření č. j. MZDR 14601/2021-13/MIN/KAN ze dne 19. 5. 2021 bylo v části čl. I. bodu 1. písm. a) v rozporu se zákonem. Žalobkyně se dne 2. 2. 2022 obrátila na žalovanou s žádostí o náhradu škody, přičemž žalovaná na tuto žádost nereagovala. 5. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví je opatřením obecné povahy, které se vydává podle ustanovení § 171 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a lze jej přezkoumat v řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle ustanovení § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Samotná účast účastníků v řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části však podle soudu prvního stupně nenaplňuje podmínku pro aktivní věcnou legitimaci žadatelů jako nositelů hmotně právního oprávnění k náhradě újmy proti státu. S odkazem na ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, je podle soudu prvního stupně zřejmé, že žalobkyně nebyla účastníkem řízení (postupu), ve kterém byla mimořádná opatření vydána, když nejde o akt individuální aplikace práva, nesvědčí jí tak aktivní věcná legitimace k podání žaloby na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, kdy konkrétně vyjmenoval následující mimořádná opatření, kterými byla žalobkyně omezena ve svém podnikání: č. j. MZDR 14601/2021-1/MIN/KAN, č. j. MZDR 14601/2021-2/MIN/KAN, č. j. MZDR 14601/2021-3/MIN/KAN, č. j. MZDR 14601/2021-4/MIN/KAN, č. j. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN, č. j. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN, č. j. MZDR 14601/2021-8/MIN/KAN, č. j. MZDR 14601/2021-9/MIN/KAN, č. j. MZDR 14601/2021-10/MIN/KAN, č. j. MZDR 14601/2021-11/MIN/KAN, č. j. MZDR 14601/2021-12/MIN/KAN, č. j. MZDR 14601/2021-13/MIN/KAN. 7. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že se na danou věc aplikuje zákon č. 82/1998 Sb., a přesto, že se v konečném důsledku ztotožnil s věcnou správností rozsudku soudu prvního stupně, nepřisvědčil důvodům soudu prvního stupně, které jej k takovému rozhodnutí vedly. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, z něhož plyne, že se posuzovaná mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, a proto může mít postavení účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena. Současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonem stanovené lhůtě (tj. do jednoho měsíce ode dne účinnosti mimořádného opatření) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle ustanovení § 13 pandemického zákona. Dle odvolacího soudu žalobkyně v projednávané věci nikterak nezpochybňovala, že se zrušení jednotlivých mimořádných opatření nedomáhala a naopak vzhledem k tomu, že lhůta uvedená v ustanovení § 13 pandemického zákona činí jeden měsíc ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti, tvrdila, že jí nelze klást k tíži, že nebyla účastníkem řízení ohledně zrušení mimořádných opatření, tedy že nepodala 12 žalob na jejich zrušení, když žádné z konkretizovaných mimořádných opatření „nepřežilo“ jeden měsíc. Pokud však podle odvolacího soudu byla žalobkyně mimořádnými opatřeními dotčena na svých právech, mohla v souladu s ustanovením § 13 pandemického zá