30 Cdo 3853/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3853/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 3. 2019 Spisová značka:30 Cdo 3853/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3853.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pravomoc soudu Odpovědnost státu za škodu Vady řízení Dotčené předpisy:§ 7 o. s. ř. § 103 o. s. ř. § 170 odst. 1 o. s. ř. § 1 odst. 1 předpisu č. 131/2002Sb. § 5 předpisu č. 131/2002Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:6. 5. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3853/2017-201 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce P. K., narozeného XY, bytem YY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bellingem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Msgre. B. Staška 71, proti žalovaným 1) Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Plzeňského kraje, identifikační číslo osoby 75151529, se sídlem v Plzni 3 – Východní Předměstí, Nádražní 2437/2, 2) České republice – Ministerstvu vnitra, identifikační číslo osoby 00007064, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč a o náhradu škody ve výši 12 000 Kč, o námitce nedostatku pravomoci Okresního soudu Plzeň-město k projednání věci, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 178/2015, o dovolání žalované 2) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2017, č. j. 61 Co 272/2016-114, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2017, č. j. 61 Co 272/2016-114, se mění tak, že se odvolání žalované 2) proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 5. 2016, č. j. 20 C 178/2015-97, odmítá. Odůvodnění: Žalobce se žalobou ze dne 4. 6. 2015 ve znění podání ze dne 17. 1. 2016 domáhá vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovaným uložena povinnost zaplatit mu částku 12 000 Kč představující účelně vynaložené náklady obhajoby ve správním řízení zahájeném dne 27. 5. 2011 územním odborem Domažlice Krajského ředitelstvím policie Plzeňského kraje, a nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč představující náhradu za újmu způsobenou na pověsti a důstojnosti žalobce na pracovišti a v místě bydliště nepravdivým obviněním a medializováním celé záležitosti. Policie ČR, územní odbor Domažlice Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, sdělením ze dne 27. 5. 2011 zahájila proti žalobci řízení o jednání, které mělo mít znaky přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále též jako „zákon o přestupcích“). Dne 14. 7. 2011 bylo vydáno rozhodnutí vedoucího územního odboru Domažlice Krajského ředitelství Plzeňského kraje, ve věcech kázeňských, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání uvedeného jednání a byl mu uložen kázeňský trest snížení základního tarifu o 10 % na dobu dvou měsíců. Odvolání žalobce bylo rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ve věcech kázeňských zamítnuto. Žalobce podal proti zmíněnému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který rozsudkem ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 17 A 50/2012, pravomocné rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ve věcech kázeňských zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Kasační stížnost Policie České republiky podaná k Nejvyššímu správnímu soudu byla rozsudkem zmíněného soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 3 Ads 72/2013, zamítnuta. Nezákonnými rozhodnutími byla žalobci způsobena materiální i nemateriální újma. Náhradu nemateriální újmy žalobce požaduje vzhledem k okolnosti, že Policie ČR poskytla o skutku, jehož se měl žalobce dopustit, nepravdivé informace médiím, která je pak zveřejnila. Žalované Ministerstvo vnitra vzneslo námitku nedostatku pravomoci Okresního soudu Plzeň-město k projednání věci a navrhlo, aby bylo řízení zastaveno a po nabytí právní moci postoupeno příslušnému orgánu, resp. příslušnému služebnímu funkcionáři, tj. řediteli Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje. Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 24. 5. 2016, č. j. 20 C 178/2015-97, zamítl námitku nedostatku své pravomoci a návrh druhé žalované na zastavení řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř. a postoupení věci příslušnému orgánu, tj. řediteli Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje. Krajský soud v Plzni rozhodl k odvolání Ministerstva vnitra usnesením ze dne 19. 4. 2017, č. j. 61 Co 272/2016-114, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku předně zabýval zakotvením práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (resp. nesprávným úředním postupem) a možností státu vystupovat jak v pozici subjektu rovného s jinými subjekty, tak i v pozici mocenské. Následně uzavřel, že kázeňské řízení lze považovat za výkon veřejné moci, neboť se v něm vynucuje vůle vyjadřující veřejný (státní) zájem vůči jednotlivci, rozhoduje se vrchnostensky, nikoliv na úrovni rovného postavení účastníků, přičemž obsah vydaného rozhodnutí je vynutitelný za pomoci mocenských prostředků, jimiž disponuje orgán, který ve věci rozhoduje. Zákon č. 361/2003 Sb. postup při náhradě škody za nezákonné rozhodnutí neupravuje, neboť speciální úprava obsažená v § 98 zákona č. 361/2003 Sb. upravuje toliko odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby. Pod dané zákonné ustanovení nelze podřadit odpovědnost za škodu vzniklou příslušníku bezpečnostního sboru nezákonným rozhodnutím v kázeňském řízení podle zákona č. 361/2003 Sb. V případě, v němž služebnímu orgánu náleží výkon veřejné moci (v konkrétním případě moc orgánu příslušného rozhodnout o přestupku) a podle téhož zákona, který orgánu přiznává výkon státní moci, se již nelze domoci náhrady škody z nezákonně vydaného rozhodnutí tohoto orgánu, pak nelze žalobce krátit na jeho právech tím, že mu bude odepřena možnost uplatnit předmětný nárok u soudu postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), který na posuzovaný žalobní požadavek dopadá. Absentuje-li speciální právní úprava na odškodnění újmy z nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení o kázeňském přestupku podle zákona č. 361/2003 Sb., je nutno vycházet z obecné právní úpravy odškodnění podle OdpŠk. Pokud odvolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1010/2000, a ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, pak argumentaci uvedenou v těchto rozhodnutích nelze v daném případě aplikovat, neboť se vztahuje k odlišným případům, nikoliv na rozhodnutí o ukládání kázeňského trestu. Je nepochybné, že případy řešené ve zmíněných rozhodnutích je možné podřadit pod § 98 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., nikoliv však nárok projednávaný v tomto řízení. Soud prvního stupně pak správně poukázal na obsah rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 6 As 62/2014, podle jehož odstavce 24 je i v případě služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů možná náhrada škody z nezákonného rozhodnutí za pomoci OdpŠk, což je shodně konstatováno též v rozhodnutí téhož soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 3 Ans 4/2013. Proti usnesení odvolacího soudu podala Česká republika - Ministerstvo vnitra (dále též jako „dovolatelka“) dovolání, přičemž přípustnost dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze působnost OdpŠk vztáhnout na nároky na náhradu majetkové škody příslušníků bezpečnostních sborů, kterou uplatňují v souvislosti s řízením v rámci služebně právních vztahů vedených dle § 186 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1010/2000, a ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012. Konkrétně dovolatelka namítá, že v posuzovaném případě jde o nárok vyplývající ze služebního poměru podle zákona č. 361/2003 Sb., na který nelze aplikovat OdpŠk, a o němž je kompetentní rozhodnout příslušný služební funkcionář v řízení vedeném podle zákona č. 361/2003 Sb., nikoliv soud. V tomto případě, bez jakýchkoliv pochybností, chybí mocenský prvek, neboť služební poměr je výsledkem smluvní volnosti a dobrovolnosti účastníků. V daném vztahu chybí prvek obecnosti státní moci a schopnost státu vnutit vůli subjektům, které jsou v dosahu jeho právního řádu, neboť v případě služebního poměru je účastník schopen se ze vzniklého vztahu vyvázat dobrovolně. Zákon č. 361/2003 Sb. nik