30 Cdo 3889/2012 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3889/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2013 Spisová značka:30 Cdo 3889/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3889.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 o. s. ř. § 218 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 2. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.4.2013I.ÚS 1164/13JUDr. Ivana Janůodmítnuto13.3.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3889/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně UNIM spol. s.r.o., se sídlem ve Všestudech 18, identifikační číslo osoby 47545887, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalovaným 1) S. N., zastoupenému Mgr. Emanuelem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 54, a 2) Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 45797072, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 258/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2012, č.j. 22 Co 261/2012-338, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že se zřetelem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Okresní soud v Mělníku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. února 2012, č.j. 11 C 258/2006-303, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „vlastníkem nemovitostí a to pozemku parc. o výměře 39.361 m2 a pozemku parc. o výměře 6.976 m2 (původně parc. o výměře 39.684 m2 a parc. o výměře 6.838 m2 vedených ve zjednodušené evidenci), zapsaných v Katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník na LV č. 121 pro katastrální území V. u V. je Česká republika a jsou ve správě druhého žalovaného“ (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a o odměně právního zástupce žalovaného (výrok II.). Žalobkyně svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný 2), v jehož správě předmětné pozemky jako vlastnictví České republiky jsou, tyto pozemky převedl kupní smlouvou ze dne 30. listopadu 2006 na žalovaného 1), a to přesto, že žalobkyně se svým dopisem ze dne 18. října 2006 obrátila na žalovaného 2) s žádostí, aby tyto pozemky nepřeváděl. V žádosti žalobkyně poukázala na skutečnost, že předmětné pozemky jsou zčásti součástí dobývacího prostoru a zčásti součástí chráněného ložiskového území ve smyslu zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní) zákon, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný 2) žalobkyni odpověděl, že měla svou žádost uplatnit do 30. října 2003 a pokud tak neučinila, není důvod z veřejné nabídky předmětné pozemky vyřazovat. Dne 14. listopadu 2006 se pak konala dražba předmětných pozemků, ve které uspěl žalovaný 1), jehož vlastnické právo k předmětným pozemkům bylo následně zapsáno. Dle tvrzení žalobkyně předmětné pozemky nemohly být převedeny na nikoho jiného než na ni, jako na subjekt, kterému bude jako jedinému v úvahu přicházejícímu stanoven z chráněného ložiskového území na uvedených pozemcích dobývací prostor. Po provedeném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že při převodu předmětných pozemků, které byly ve vlastnictví státu, na žalovaného 1) k porušení zákona, a to č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ani horního zákona, nedošlo. Smlouva o převodu vlastnictví ze dne 30. listopadu 2006 byla uzavřena platně v souladu se zákonem, když má veškeré náležitosti. Žalovaný 2) pozemky spravoval dle zákona č. 229/1991 Sb. a byl oprávněn jako správce pozemků ve vlastnictví státu s nimi disponovat a předmětnou kupní smlouvu s prvým žalovaným uzavřít. I kdyby však byl postup žalovaného 2) při převodu vlastnictví na žalovaného 1) právně vadný, nemůže vyvolat absolutní neplatnost předmětné smlouvy o převodu vlastnictví, neboť volba toho, jakým způsobem Česká republika zajistí subjektu, který má oprávnění k hornické činnosti realizaci jeho práv závisí výlučně na organizaci vykonávající právo hospodaření k předmětným pozemkům a jen ta může posoudit vhodnost způsobu naložení s takovým majetkem. Soud prvního stupně v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 28. listopadu 2008, sp. zn. 33 Odo 1637/2006. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl též (s ohledem na procesní výsledek) o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně. Po doplnění dokazování o sdělení Obvodního báňského úřadu odvolací soud konstatoval, že má za prokázané, že žádost žalobkyně ze dne 23. října 2006 o pronájem či prodej předmětných pozemků, které se částečně nacházely v chráněném ložiskovém území, neměla předepsané náležitosti jak ke dni uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými ze dne 30. listopadu 2006, tak ani ke dni podání návrhu na stanovení dobývacího prostoru a nebyla tedy způsobilá zajistit žalobkyni přednost před ostatními zájemci o pronájem či prodej předmětných pozemků. Možnost žalobkyně podat novou žádost obsahující veškeré předepsané náležitosti a zajistit si tak přednost před ostatními zájemci o pronájem nebo prodej pozemků pak definitivně odpadla dnem 28. prosince 2006, kdy žalobkyně podala žádost na změnu (rozšíření) dobývacího prostoru V. Odvolací soud se dále zabýval otázkou použití § 20 odst. 2 horního zákona, přičemž s ohledem na zjištěný skutkový stav uzavřel, že „v podané žádosti ze dne 23. 10. 2006 pak není uvedeno, že tato žádost je dokládána souhlasným stanoviskem obce, na jejímž katastrálním území se pozemek nachází, přičemž žalobce ani v průběhu celého řízení netvrdil, že by takovouto žádostí disponoval.“ Závěrem proto uzavřel, že neshledal jednání, které by odporovalo zákonným ustanovením a kupní smlouvu uzavřenou mezi žalovanými ze dne 30. listopadu 2006 s právními účinky vkladu dne 21. prosince 2006 považuje za platný právní úkon. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvod spatřuje v § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu ve skutečnosti, že „výklad ust. § 20 odst. 1 a odst. 2 horního zákona za uvedeného skutkového stavu nebyl dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR explicitně řešen“. Dovolatelka se tedy domnívá, že rozhodnutí dovolacího soudu může mít zásadní význam pro vývoj judikatury v této oblasti. Dále uvedla, že k podání žádosti ve smyslu § 20 odst. 2 horního zákona není stanovena žádná závazná či snad dokonce prekluzivní lhůta, jako je tomu v případě pozemků, které jsou již v režimu dobývacího prostoru. Z provedeného dokazování ale jasně vyplynulo, že oba předmětné pozemky se nacházejí v chráněném ložiskovém území. Z kogentních ustanovení horního zákona tedy v žádném případě nevyplývá, že by žádost musel žadatel podat do určitého pevně stanoveného data. Dovolatelka dále nesouhlasí s posouzení otázky právního režimu, který se bude aplikovat na předmětné pozemky, odvolacím soudem. Domnívá se, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná, když tento fakt je navíc podpořen skutečností, že ústřední pracoviště žalovaného 2) výslovně nedoporučilo uzavřít kupní smlouvu s prvým žalovaným (k tomu odkázala na korespondenci založenou ve spise na č.l. 225). Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný 1) se k dovolání písemně nevyjádřil. Žalovaný 2) ve svém (stručném) písemném vyjádření k dovolání dovolatelky uvedl, že má za to, že dokazování bylo provede