30 Cdo 3978/2009 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3978/2009 citace  Název judikátu:Předkupní právo státu při prodeji kulturní památky Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 6. 2011 Spisová značka:30 Cdo 3978/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3978.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Kulturní památky Neplatnost právního úkonu Předkupní právo Dotčené předpisy:§ 13 odst. 4 předpisu č. 20/1987Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 7. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí -III.ÚS 38/13JUDr. Vladimír Kůrkaodmítnuto21.2.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3978/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně S. I., zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Bílovecká 62, proti žalovaným 1) J. I., a 2) P. J. P., zastoupenému JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 23, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 8 C 74/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2009, č.j. 42 Co 327/2008-465, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2009, č.j. 42 Co 327/2008-465, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) (v pořadí druhým) rozsudkem (kdy jeho předchozí rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. prosince 2001, č.j. 42 Co 820/2001-107, pro nepřezkoumatelnost a nedostatek důvodů) ze dne 19. května 2005, č.j. 8 C 74/98-252, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že „žalobkyně a 1) žalovaný jsou výlučnými spoluvlastníky objektu bydlení – domu č.p. 114 na pozemku parc. č. 351/1 zastavěná plocha, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 216 v katastrálním území O., který je ve společném jmění manželů“ (výrok I.), a dále rozhodl, že se žalovanému 1) nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni (výrok II.), a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení částku 124.400,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Po provedeném řízení uzavřel, že předmětná nemovitost byla nabyta žalovaným 1) za trvání manželství s žalobkyní, které dosud trvá. Soud neuvěřil tvrzením žalobkyně, že k uzavření kupní smlouvy ze dne 21. ledna 1994, na základě které žalovaný 1) převedl na žalovaného 2) spoluvlastnický podíl v rozsahu ideálních 13/20 na předmětné nemovitosti, nedala souhlas. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. května 2006, č.j. 42 Co 645/2005-209, ve znění opravného usnesení z téhož data, č.j. 42 Co 645/2005-317, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 15. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007, posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu ve znění jeho cit. opravného usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud se vyjádřil k důvodům a k právním účinkům relativní neplatnosti. Vyslovil nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobkyně podáním žaloby dne 18. dubna 1994 u Okresního soudu v Opavě v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 87/94 o určení neplatnosti kupní smlouvy, jejímž obsahem byla námitka neplatnosti kupní smlouvy z důvodu absence souhlasu s prodejem nemovitosti, „neuplatnila řádnou ochranu svého vlastnického práva“, tedy „neuplatnila své právo dovolat se neplatnosti tohoto právního úkonu řádnou žalobou, v řádném řízení.“ Oproti odvolacímu soudu konstatoval, že žalobkyně uplatnila uvedené právo před uplynutím tříleté promlčecí doby, přičemž okolnost, že právo nebylo uplatněno u soudu žalobou o určení, že žalobkyně a první žalovaný jsou bezpodílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, je nerozhodná, neboť bylo vykonáno v souladu se zákonem. Účinky tzv. relativní neplatnosti nastaly od počátku (ex tunc), odvolací soud k nim měl přihlédnout, i když neplatnost kupní smlouvy ze dne 21. ledna 1994 z uvedeného důvodu představovala (mohla představovat) pro rozhodnutí ve věci samé jen posouzení jedné z předběžných otázek. Odvolací soud, veden chybným právním názorem o promlčení, se již nezabýval mimo jiné tím, zda žalobkyně opravdu s předmětnou kupní smlouvou nesouhlasila, popřípadě otázkou platnosti kupní smlouvy z hlediska zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění účinném v době jejího uzavření. Odvolací soud posléze rozsudkem ze dne 18. března 2009, č.j. 42 Co 327/2008-465, rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku I. (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil, stejně jako v jeho nákladovém výroku II.; nákladový výrok III. (o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2/) změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení částku 6.040,- Kč do tří dnů od právní moci k rukám jeho zástupce. Odvolací soud převzal (jako správná) skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalobkyně s předmětnou kupní smlouvou (roz. s jejím uzavřením) souhlasila, když takový souhlas může být učiněn i mlčky. V daném případě byla žalobkyně osobně přítomna jednáním mezi oběma žalovanými, kde se o prodeji domu či podílu na domě hovořilo. Skutková zjištění soudu prvního stupně mají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud dále posuzoval platnost předmětné kupní smlouvy z hlediska ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb. a s ohledem na námitky žalovaného 2) zopakoval důkaz sdělením (bývalého) Okresního úřadu v Opavě ze dne 17. července 2002, z něhož zjistil, že předmětná nemovitost je kulturní památkou, zapsaná v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky jako měšťanský dům. S ohledem na toto zjištění pak dovodil, že v daném případě se jedná o nemovitou kulturní památku, na níž se vztahuje ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb. Vycházel dále ze zjištění, že (bývalý) cit. okresní úřad uplatnil toto právo (dovolat se neplatnosti smlouvy) v zákonem stanovené lhůtě, tj. do tří let ode dne provedení tohoto právního úkonu. I přes toto zjištění však odvolací soud uzavřel, že „ač se stát dovolal neplatnosti právního úkonu včas, tedy v tříleté lhůtě stanovené ust. § 13 odst. 4 zák. č. 20/87 Sb., nedovolal se neplatnosti tohoto právního úkonu řádně. Podáním této žaloby nenastala neplatnost tohoto právního úkonu ve vztahu k žalobkyni, toliko ve vztahu ke státu. Účelem žaloby dle ust. § 13 odst. 4 zák. č. 20/87 Sb. je dosáhnout odstranění následků porušení předkupního práva s tím, že ten, jehož právo bylo porušeno, v tomto případě stát, trvá na uplatnění svého práva na přednostní koupi a chce získat vlastnické právo k nemovitosti. V tomto případě však stát svůj úmysl změnil a nadále již neměl v úmyslu stát se (spolu)vlastníkem předmětné nemovitosti, což se projevilo tím, že žalobu na určení neplatnosti vzal zpět. Toliko řádné pokračování v řízení mohlo vést k tomu, že by stát dosáhl odstranění následků vzniklých porušením předkupního práva. Pokud ve sporu řádně nepokračoval, nemohl dosáhnout účinků, které zákon s porušením povinnosti dané ust. § 13 odst. 4 zák. č. 20/87 Sb. spojuje. Pro posouzení věci pak již bylo bez významu, že stát se domáhal naplnění svého předkupního práva žalobou na určení, což s ohledem na vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí nebyl postup příliš účelný.“ Proti tomuto rozsudku odvolacího soud podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) ci.t par. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Zásadní právním význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka „v těchto okruzích: a) v řešení otázky platnosti smlouvy z hlediska § 13 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění platném a účinném do roku 2000, (a) b) v řešení otázky procesní, a to provádění důkazů podle § 122 o. s. ř., důkazních prostředků dle § 126 o. s. ř. a hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř.“ Dovolatelka pak k těmto „okruhům“ podává obšírnou dovolací argumentaci, na základě které dovozuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není (věcně) správné a proto navrhuje, aby je dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolac