30 Cdo 3991/2010 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3991/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2011 Spisová značka:30 Cdo 3991/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3991.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vklad do katastru nemovitostí Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 133 odst. 2 obč. zák. § 2 odst. 3 předpisu č. 265/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 4. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3991/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. N., zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 2, proti žalovaným 1) A. K., 2) O. K., a 3) P. L., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 58/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2010, č.j. 11 Co 109/2010-84, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce coby hlavní intervent se žalobou podle § 91a o. s. ř., podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) dne 27. ledna 2009, domáhal proti žalovaným (účastníkům řízení o určení vlastnického práva k týmž nemovitostem) určení, že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí. Žalobu odůvodnil s tím, že dne 12. listopadu 2004 uzavřel s žalovaným 3) ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouvu a že návrh na vklad vlastnického práva k těmto nemovitostem podal Katastrálnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálnímu pracovišti Nový Jičín (dále též „katastrální úřad“) dne 15. listopadu 2004 [řízení o povolení tohoto vkladu (dále též „vkladové řízení“) je vedeno u katastrálního úřadu pod sp. zn. V-6257/2004-804]. Posléze zjistil, že po podání jeho návrhu na vklad shora byl stejného dne u téhož katastrálního úřadu podán žalovanými 1) a 2) návrh na vklad k týmž nemovitostem (toto vkladové řízení je vedeno u katastrálního úřadu pod sp. zn. V 6280/2004-804). Následně byla uvedená vkladová řízení přerušena s odůvodněním, že u Okresního soudu v Novém Jičíně je pod sp. zn. 13 C 344/2004 vedeno na základě žaloby podané žalovaným 3) proti žalovaným 1) a 2, řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy (smlouvy o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem), které dosud nebylo pravomocně skončeno. Žalobce v žalobě zaujal právní názor, že popsaný způsob katastrálního úřadu nebyl správný, neboť zde nebyl žádný důvod pro přerušení vkladového řízení, a že mu za dané situace svědčí naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem předmětným nemovitostí. V žalobě závěrem uvedl, že „Jak vyplývá mj. z judikatury Nejvyššího soudu, např. 2 Cdo 848/97, je-li stejná nemovitost prodávána dvakrát, a to různým nabyvatelům, stane se jejím vlastníkem ten, kdo první doručil návrh na vklad vlastnického práva katastrálnímu orgánu...Jak dále vyplývá z tohoto judikátu, u později doručené kupní smlouvy dochází k zániku závazku z této smlouvy, vyplývající z nemožnosti plnění dle ust. § 575 zák. č. 40/1964 Sb....“. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 13 C 58/2009-24, určil, že „žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín, které se nacházejí v katastrálním území F. p. R., a to: rodinného domu č.p. 243 stojícího na pozemku p. č. st. 2352 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p. č. st. 2352 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p. č. 708/3 – ostatní plocha.“ (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně při rozhodování mj. vycházel ze skutkového zjištění, že žalovaný 3) je dosud zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí a při konstatování uzavření shora uvedených kupních smluv a postupu katastrálního úřadu dospěl k závěru, že „žalobce uzavřel se žalovaným ad 3) platně kupní smlouvy na sporné nemovitosti (pozn.: z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce s žalovaným 3/ uzavřel ohledně předmětných nemovitostí, kromě kupní smlouvy ze dne 12. listopadu 2004, dne 24. listopadu 2004 další kupní smlouvu – viz str. 3, druhý odstavec odůvodnění cit. rozsudku – arg.: „Soud pak za irelevantní považoval důkaz provedený kupní smlouvou uzavřenou dne 24. 11. 2004 mezi P. L. jako prodávajícím a P. N. jako kupujícím, protože tato skutečnost jednak vyplývala z již pravomocně skončeného řízení sp. zn. 13 C 344/2004, jednak nebyla jakkoli sporná...“) a návrh na vklad vlastnického práva doručil příslušnému katastrálnímu úřadu pře (před) žalovanými ad 2) a 3). Stal se tak proto vlastníkem těchto nemovitostí a nárok žalovaných ad 2) a 3) na tyto nemovitosti zanikl pro nemožnost plnění dle § 575 O. Z. Soud proto žalobě vyhověl.“ K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uvedenou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud s odkazem na § 133 odst. 2 obč. zák. zdůraznil, že u převodu nemovitostí se vlastnictví nabývá až vkladem do katastru nemovitostí, přitom právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu. V dané věci žalobce pouze tvrdil, že s žalovaným 3) uzavřel kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí dne 12. listopadu 2004 a následně dne 15. listopadu 2004 podal návrh na vklad, ale neprokázal, že by katastrální úřad vklad provedl a žalobce se tak stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Ustanovení § 91a o. s. ř. upravuje tzv. hlavní intervenci a uplatněný nárok je odvozován pouze z hmotného práva. Za dané situace je proto zřejmé, že žalobce doposud není vlastníkem předmětných nemovitostí a ohledně uvedeného práva není věcně aktivně legitimován. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm – vzhledem k jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm b) téhož paragrafu (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel sebe považuje za výlučného vlastníka předmětných nemovitostí, neboť v jeho „prospěch hovoří hmotné právo k předmětu řízení vedeného pod sp. zn. 13 C 372/2008...“ a s právními závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Dovozuje, že v dané věci je aktivně věcně legitimován. Dále namítá, že pokud by katastrální úřad „vklad mého práva provedl již v roce 2004, pak bych nebyl nucen podávat svou žalobu, jelikož bych byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí.“ Zastává právní názor, že v dané věci mu svědčil též naléhavý právní zájem na požadovaném určení, „protože bez tohoto určení by bylo ohroženo mé právo nebo by se mé právní postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Mnou požadované určení vlastnického práva by bylo způsobilé odstranit stav mé právní nejistoty nebo ohrožení mého vlastnického práva. Na základě soudního rozhodnutí bych mohl být zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí.“ Konečně dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť odvolací soud se svým odlišným právním názorem účastníky řízení neseznámil tak, aby na něj mohlo být případně reagováno. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání dovolatele písemně nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovolatel ve svém dovolání tím, že namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé, neboť odvolací soud účastníky neseznámil se svým (oproti soudu prvního stupně) odlišným právním názorem, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podle judikatury Nejvyššího soudu řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí